Záměry vlády trestat občany za chyby zastupitelů je nehoráznost. To proto, že občan, a někdy i menšinový zastupitel, je čtyři roky bezmocný přihlížeč. A nic na tom nemění to, že většina zastupitelů je poctivých.

Je s podivem, že až nyní, na počátku roku 2011, tedy dvacet let a kousek po znovuobnovení práva na samosprávu našich obcí a měst, se objevuje snaha řešit neuvážené hospodaření některých obecních či městských zastupitelstev. Vláda chce údajně vyřešit možné „bankroty“ obcí a měst. Velmi špatně až nehorázně, nutno dodat.

Protože jak nazvat plány typu „Obce by po "zbankrotování" nesměly mít zaměstnance a musely by rozprodat majetek. Na situaci by pak ale doplatili i prostí občané. V návrhu zákona je podle listu například to, že by lidé museli v dotčené obci platit vyšší daně z nemovitosti se podílet na opravách chodníků“, nebo dokonce úvahy o slučování s jinou obcí, než jako naprostou nehoráznost a nepochopení principů práva na samosprávu?

Problémy obcí totiž nikdy nevyřeší represe vůči občanům (a nic jiného plán na řešení předlužených obcí v uvedené podobě není), ale jedině a pouze prevence a zcela jinak nastavené fungování samosprávy v základních zákonech. Protože co naplat, i když většina volených zastupitelů je poctivých (nebo aspoň to „myslí dobře“), zákony měly být od počátku nastaveny tak, jakoby do zastupitelských lavic měla usednout banda lumpů či lidí méně bystrých či lehkovážných. Zní to tvrdě, vím. Ale je to skutečně jediné řešení.

Naše zákonodárné sbory však ponechaly obce a města dvacet let více méně osudu. Daly obcím jeden útlý zákon, a řekly – můžete všechno, když si to odhlasujete (v rámci samosprávy). Pokud se někde dostala k moci ona banda lumpů či lidé, kulantně řečeno, hloupí, čtyři roky mohli občané i menšinoví zastupitelé jen přihlížet, jak se finance a majetek města ztrácí pod rukama. Legálně si to obce a města mířila do pekel, často dokonce s požehnáním státu a jeho dotačních praktik. A teď se všichni divíme.

Kam zmizel majetek, kde se vzaly dluhy… A říká se – to ne stát, to lidé v obcích špatně volili! Patří se dodat – ovšem ne zastupitele našich obcí a měst, ale především poslance a senátory, kteří doposud nevyslyšeli volání například po slovenském modelu úpravy zákona o obcích, který by i menšině v zastupitelstvu či občanovi samotnému umožnil napadnout u nezávislého soudu do nebe volající rozhodnutí orgánů obce či svého města. Slováci tak mají nejen přímou volbu starostů (která by mimochodem zbavila trapnosti řadu povolebních handlů), ale i možnost, aby se jedinec domáhal u soudu zdravého rozumu,když ho nemají orgány obce. A kupodivu – žalob tam není nijak moc, protože lidé se k soudu nehrnou – skutečně jen tam, kde je to „do neba volajúce“. Tedy ani z toho není třeba mít strach.

Systém v Česku je však nastaven tak, že po komunálních volbách může občan čtyři roky jen přihlížet, co ti zvolení dělají. A dělají-li špatně, dokonce tak špatně, že to zvedne celou obec či město ze židle (viz pražský magistrát, a podobných kauz jsou v celé republice desítky), je tato veřejnost absolutně bezmocná. Podobně může přihlížet menšina v zastupitelstvu, jak ta sjednaná většina dělá jednu botu za druhou. Špatné smlouvy, špatné obchody, výprodej majetku pod cenou – a obrany není. Celé čtyři roky. Někdy i déle, pokud koalice přetrvají či pokud se přebíhá a kupují hlasy. Vím, o čem mluvím, dvanáct let jsem byla něčeho podobného svědkem v mém rodném městě (dnes chudém, zanedbaném, bez peněz a většiny majetku, a se zbakrotovanou městskou firmou v zádech).

Tedy - nemůžeme říkat občanovi – zaplatíš, když tví zastupitelé dostanou obec do dluhů, když mu současně přikazujeme čtyři roky jenom mlčet, tedy abych byla přesná, my mu umožňujeme „řvát na lesy“, ale je mu to houby platné. Stane se pouze rebelem, který pořád něco má. Obdobně zastupitelská opozice, která paradoxně, po výměně stráží, ten svinčík zanechaný předchůdci pak těžko napravuje, a často je za to bita či přinejmenším nedoceněna.
Co chci říct? Dokud nebude vytvořen dokonalejší zákon o obcích, který umožní aktivní obranu proti nesprávným rozhodnutím zastupitelstev, není morální chtít odpovědnost po občanech, a stát musí, chtě nechtě a se skřípajícími zuby, obcím pomáhat – protože právo na samosprávu je hodnotou, která nepadá ani s finanční nouzí obce, a nikdy ho nelze občanům odebrat.

Jediným lékem na to, aby v zastupitelstvech usedli ti nejlepší, kteří to myslí se svou obcí a městem odpovědně, a aby stát pak neplatil, co nemusí, je toto:
1. Občané by měli odpovědně volit, a to všichni, a dokonce si myslím, že do obcí a měst by mělo být volební právo současně povinností
2. Měla by být zakotvena možnost napadnout u soudu nesprávné a do nebe volající rozhodnutí orgánů obce i jednotlivcem
3. V místním referendu by mělo být možné odvolat politika, který to hrubě „přepískl“, a sám rezignovat nehodlá
4. Měla by být jednoznačně přímá volba starostů a primátorů, aby se nestával předmětem politického obchodu všehoschopných koalic

Jen tato kuratela oddělí zrno od plev, do funkcí nastoupí skutečné, nikoli dojednané, autority, v obcích a městech se „pročistí“ vzduch, a nebude nutné tak často, pokud vůbec, řešit obecní bankroty. Protože věřte, že lidé velmi brzy pochopí, zda jejich zastupitelé jsou dobří, nebo bohužel ti druzí. Dnes s tím druhým zjištěním nemohou dělat nic. Ve výše navrhovaném modelu, který žádá toliko několik ustanovení zákona, mohou občané všechno podstatné. Nechat přezkoumat špatné rozhodnutí orgánů obce, nebo se zbavit politika, který se jim směje do očí, dělá si svoje „kšefty“ a „kšeftíky“, a obec či město dostává na dno.

Až potom, co by občané těchto svých práv nevyužili, jim lze říct – budete odvádět vyšší daně a platit údržbu chodníků, protože jste nedělali nic, i když jste mohli. Dnes nikdo nemá morální právo občany za chyby zastupitelů trestat – tím méně stát, jehož zákonodárné sbory neudělaly pro sebeobranu občanů vůbec nic. Řeší se následek, avšak příčina se ponechává.

Slova o zastupitelské demokracii, kterou se zastánci tohoto modelu zaštiťují, kulhají. Zastupitelská demokracie je docela dobrá metoda, ale ze zvolených nedělá bohy, kteří jsou nedotknutelní. Žádný majitel podniku si nenechá ve vedení ty, kteří ho poškozují, a klidně je odvolá půl roku po jmenování. Po občanech však žádáme nechat vládnout zvolené bez jakékoli možnosti zásahu celé čtyři roky, i když se hned během prvního roku ukáže, že jedna špatná smlouva střídá druhou. Jaký k tomu máme důvod? Má vyšší váhu právo zvoleného zastupitele vršit chyby celé čtyři roky, nebo právo občana mu v tom zabránit dříve, než udělá více škod? (Opět na tomto místě podotýkám, že jsem si vědoma faktu, že podobná věc se týká jen minoritní skupiny obcí – o to ale ty kauzy bývají zase horší).

Očekávala bych, že v čele snah o to, aby se vůči obcím nepoužívala represe, ale aby se především zkvalitnily a preventivně zpřísnily zákony, budou stovky starostů a tisíce zastupitelů, kteří to dělají dobře. Ti se totiž nemají čeho obávat. O „povstání“ občanů nemluvě. Protože by se mohlo stát, že napřed budou bezmocně přihlížet, jak zastupitelé čtyři roky dělají chybu za chybou, pak budou poslouchat moudra státního správce a přihlížet, jak věřitelé seberou obci všechno (exekucí nepostižitelný majetek obcí je další téma, které by měli naši zákonodárci otevřít), a nakonec platit jako mourovatí vyšší daně a opravovat za své chodníky – má to logiku? A stále se, v rámci zastupitelské demokracie, bude očekávat, že budou držet ústa a krok. Patrně by je nedrželi, a možná by hrozily i lynče, v lepším případě stěhování, zastupitelů. Chceme to? Nebylo by lépe konečně se podívat na obce jinak než s karatelským prstem?

Ostatně – jak chce obce peskovat stát, který prohrává miliardové arbitráže? Neměl by taky přijít o své zaměstnance, majetek a vůbec – neměli by ministři jít taky opravovat státní chodníky?

Zkrátka – nedejme se. Samospráva v té ryzí a správné podobě si snahu o lepší příští zaslouží.