Když se rušily okresy a vznikaly nové kraje, neprovázely to nijak dramatické diskuze. Pokud, tak spíše lokální, bez výraznějších obrysů. Dnes kraje vnímáme jako budovy vzdálené lidu a v oparu korupce. Čekali jsme víc. Bylo to naivní?

Jistým způsobem ano. Uniklo nám, že krajská zastupitelstva, volená podle poměrného volebního systému budou právě z toho důvodu v podstatě kopírovat sněmovnu. To, že parlament je v určitou dobu „více modrý“ a kraje „více oranžové“, způsobuje pouze doba konání voleb – ty krajské jsou cca v polovině volebního období sněmovny, a pochopitelně v nich má vyšší šanci celostátní opozice.

Jinak se to ale příliš neliší. Přestože kraj je samospráva, je to trochu zavádějící pojem, protože systém voleb je sněmovní. Voliči nekřížkují kandidáty, ale strany.
Takže nám v krajích vznikají takové malé sněmovny, a pokud půjdou k volbám jen příznivci těch klasických partají, bude to tak i letos.
Pak se nesmíme divit, že kraje jsou v očích lidí jen nějaké velké vzdálené budovy, zahalené v oparu korupčních skandálů, ovládané stranickými bossy.
Má to řešení? Mnohokrát jsem od lidí slyšela názor, aby se obnovily okresy. Kraj je daleko, lidé se tam necítí „doma“, je to pro ně už příliš vysoká instance. Schází jim bližší „styčný důstojník“. To však řešitelné nepochybně je – například krajskými úředníky sedícími v některých pověřených úřadech. Neřeší to skutečné řízení kraje.

A složení zastupitelstva? To musí ovlivnit volič. V krajských volbách více než těch celostátních se totiž objevují kandidátky místních nestranických osobností, které nejenže mohou těm stranickým směle konkurovat, ale řada z nich je nepochybně personálně kvalitnějších. Stranám došly síly a kvalitních kandidátů se jim nedostává. Stačí dát tedy přednost jiným. A kraje mohou mít náhle zcela jiné složení, než sněmovna. A to by mohlo řádně zahýbat politickou scénou. Sebevědomé kraje se silnými osobnostmi nepodléhající partajním povinnostem a disciplíně, s legislativní pravomocí a znovunabytou autoritou, to by byla jiná káva a „bič“ na horní politická patra, kam jinam nestranický smrtelník nedosáhne.

Stojím v čele kandidátky Nezávislých v Olomouckém kraji. Jsou na ní desítky lidí, kteří ve své profesi mnohého dosáhli, ale nikdy nevstoupí do žádné partaje. Pro svůj kraj však chtějí pracovat. Média nás zařadila mezi kandidátky silné. Věřím, že podobné kandidátky jsou i v jiných krajích. Dají-li jim voliči přednost, může dojít k významnému přepisu politické scény. Umím si představit řadu situací, kdy by se nerozumným nápadům sněmovny postavili tvrdě hejtmani se svými velmi nestranickými zastupitelstvy, a krajskými legislativními iniciativami komplikovali někdy příliš stranicko-ideologický pohled na věc.

Tedy – kraje mohou být jiné a velmi silné. Jen je musí zvolit voliči jinak. Musí vyřadit volební lístky parlamentních stran, a sáhnout po „svých“ lidech. Mohou tím kompenzovat pro kraje zcela nevhodný většinový volební systém, a naopak většinově sáhnout po kandidátce bez parlamentního stranického loga. Pak by kraj mohli více vnímat jako kraj svůj, řízený regionálními osobnostmi, a ne jako kraj ovládaný stranickými sekretariáty.

V těchto volbách se na to čeká jako na smilování – proto též stojí za to kandidovat lidem, které by to možná jinak ani nenapadlo. Patřím mezi ně. Už se na to „nahoře“ nemohu dívat. A nechci jen mluvit, nechci jen psát. Evidentně je to málo, protože náš hlas nikdo neposlouchá. Což se může změnit v polovině října – tím, že občané svěří kraje úplně jiným lidem, než jací nám vládnou z pražské Sněmovní 4, Strakovy akademie, a občas i z litoměřické věznice.

Momentálně je to jedna z mála cest, jak mohou normální lidé vstoupit do politiky. Bylo by hříchem ji nevyužít.