Jen ti byli nad zákon. A ani to ne vždy. Francouzští králové by o tom mohli vyprávět. Pokud by bylo zpochybněno právo Ústavního soudu přezkoumat druhý článek prezidentské amnestie jím samým, pak se můžeme jen modlit, aby se na ten pomyslný nepřezkoumatelný trůn nedostal nějaký blázen. Což nelze díky přímé volbě vyloučit nikdy. Tedy připustit přezkoumatelnost prostě musíme – nemáme zde feudalismus. Zatím.

Senátoři podali ústavní stížnost proti druhému článku prezidentské amnestie. Tedy napadají tu část amnestie, která vrátila mezi bezúhonné občany manažery H Systému, soudce Berku a řadu jim podobných. Nedosti na tom, že už tak je víra ve spravedlnost na hraně. Prezident jí podtrhne poslední nohu, na které kolísavě stojí, stovky poškozených ohrozí akutní mrtvicí, to vše navíc se lživým vysvětlením, že to po nás chce Evropa. Ta Evropa, kterou pan Klaus jinak neposlouchá ani tam, kde regule skutečně existují. Euroskeptismus s ním z velké části sdílím, protože odmítám evropskou byrokracii. Ovšem opřít jím zvolenou podobu amnestie o neexistující pokyn Evropy je nemravné – asi tak na úrovni toho plnicího pera v kapse. A dokazuje to jasné zneužití jinak legitimní pravomoci.

To, že druhý článek amnestie je protiústavní svým nehorázným obsahem a lživým odůvodněním, a že je nepochybně šitý na míru určitým lidem, tušíme v právní branži všichni. Amnestie navíc svým způsobem uškodí i samotným obviněným – před soudem se mohli očistit, ale takto budou mít doživotně nesmazatelný cejch. Ale neberte to, když vám hrozí letité vězení a propadnutí majetku.

Ústavní soud však řekl ve významném nálezu už před mnoha lety: „Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění jejího smyslu a účelu… Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity.“

Václav Klaus učinil z dobrodiní amnestie, tedy práva, které mu dává zákon, skutečně nástroj absurdity. Zda tomu tak bylo
úmyslně či v důsledku nevzdělanosti je vedlejší. V každém případě by se Ústavní soud neměl bránit zvýšit v důvěru ve spravedlnost a právo v této zemi tím, že tomuto uvážení prezidenta dá červenou stopku s tím, že meze rozumného uvážení zkrátka překročil. Protože jinak se v té naší zemi, kde se zavírají Smetanové za počmárané plakáty, a na druhé straně se dá bez skrupulí generální pardon v některých případech jasným zločincům, nebude dát žít. O klidném spánku nemluvě.

Ústavní soud by tedy rozhodovat měl. Kvůli nám, co zatím nechceme emigrovat.