Proč? Protože to, čeho jsme svědky v případu známé zpěvačky, je psychický teror v přímém přenosu. Bohužel za přispění nejen bulvárních, ale i tzv. seriózních médií.

Sledování života Ivety v okamžiku, kdy ona sama není evidentně schopna rozpoznat realitu, a to způsobem, jaký předvádí tisk i televize, je neskutečný lidský hyenismus. Je očividné, že lidé kolem ní, všichni ti tzv. muži (ve skutečnosti podivínské pijavice, přiživující si své ego na upadající slávě kdysi oblíbené zpěvačky), ji netáhnou nahoru, ale do pekel, a bůh ví, co a proč s ní všechno dělají. Národ přihlíží devastaci zralé ženy v přímém přenosu, a čeká… Na co vlastně čeká? Až ji to celé uštve? Až se jednoho rána dozvíme, že je mrtvá?

Náš právní řád chrání soukromí, bez svolení se nesmí používat záznamy osobní povahy, pokud na tom není veřejný zájem z důvodu například zpravodajské licence. Jaký máme veřejný zájem na tom dívat se na zlomenou alkoholičku, zuboženou dříve divu, která nezvládla svou slávu, odchod od úspěšného muže a tvrdé prostředí showbyznysu? Jak můžeme strpět, že ti pánové zveřejňují intimní záběry a předávají intimní informace o zdravotním stavu ženy, která o sobě evidentně neví, a média je beztrestně vysílají? Kde je hranice mezi soukromím bulvárním a soukromím skutečným, kdy bulvár už nejen ubližuje, ale podílí se na zdrcujícím pádu člověka? Jak musí být synovi Ivety Bartošové, jak musí být jejím rodičům, jak to, že ji ještě nikdo z jejích opravdu blízkých nesbalil, neomezil ve svéprávnosti a nezavřel před těmi hyenami, které jsou schopné ji filmovat v každé situaci a prodávat to bulváru?

Není veřejného zájmu tam, kde jedna žena spadla na dno, a lidé kolem ní ji prodávají jako kus hadru. Naopak by mělo být veřejným zájmem tomu bránit a zabránit. Spadnout na dno se může přihodit každému z nás, ať už z jakýchkoli důvodů. Pokud vymezíme zavčas hranice, co je a co už není normální v zásah do výsostné osobnostní sféry, můžeme ochránit i sami sebe.

Iveta Bartošová je dnes bohužel troska – to ale neznamená, že si s ní její okolí může dělat všechno, a že tím padá její právo na ochranu její osobnosti, právo na lékařské tajemství, a meze zpravodajské licence.

Vše, co se nyní kolem Ivety Bartošové děje, je zkrátka zralé na zásah nějaké autority – i kdyby to měla být rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Protože jak se přestane objevovat v médiích, ztratí zájem o její dehonestaci i ti tzv. muži, kteří prostřednictvím ní zvyšují zájem médií o sebe sama. Protože to je to, o co jim jde, protože už jistě nejde o to mít Ivetu Bartošovou v tomto stavu v posteli – jde o to vysát z ní poslední zbytky slávy, pak ji zahodit – nebo rovnou pohřbít?

Média by měla na zprávy o Ivetě Bartošové vyhlásit embargo, a poslat do háje všechna ta hrabata, tiché blázny a Rychtáře. Buď dobrovolně, nebo zásahem rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Protože produkcí zpráv, jaké o Ivetě Bartošové v poslední době známe, se porušuje všechno včetně Ústavy.

Ivetu by si měla domů odvézt maminka, sestra nebo kdokoli jí blízký, dát jí sprchu, donutit ji k léčbě, a hlavně držet od ní dál cokoli, co má testosteron. Jen tak Iveta nezemře jako ta troska.

Tu sprchu by si měla dát i všechna média – aby jim došlo, co za zločin vlastně páchají.