Co má společného Donald Trump a Miloš Zeman? Maličkost - říkají do mikrofonu to, čím se jiní politici baví až po jeho vypnutí. Co je více odsouzeníhodné? A čeho se více bát?

Už jsme to mnohokrát četli.

Nejznámější trapas amerického prezidenta George W. Bushe pochází ze summitu G8, kdy Bush přivítal britského premiéra slovy "Těpic, Blaire! Jak se vede?" Pak se s Blairem dal do řeči o Sýrii: "Hele, ironický je, že musejí donutit Sýrii, aby donutila Hezbollah přestat s těma sračkama a tim to skončí." Blair si pak povšiml, že je zapnutý mikrofon a vypnul ho.

Během volební kampaně r. 2000 zaznamenaly mikrofony Bushův šeptaný útok na reportéra z New York Times Adama Clymera. Bush ho charakterizoval jako "Vopravdu velkýho zmrda", k čemuž dodal Dick Cheney. "Jo, jo. Velkej."

V roce 1993, kdy se britská Konzervativní strana hádala o svém vztahu vůči Evropské unii, vyjádřil se vůči třem euroskeptikům ve své vládě na konci rozhovoru s televizí ITN premiér John Major. Neuvědomil si, že je mikrofon stále ještě zapnut, a charakterizoval je jako "bastardy", které on sám "ukřižuje". Také hovořil o sexuálních skandálech ve své straně a řekl: "I jako bývalý parlamentní činitel pro stranickou disciplínu nemůžu zabránit lidem, aby spali s jinými lidmi, s kterými by spát neměli."

A tak dále, a tak dále, a tak dále.

Ty trapasy, které obletěly svět, měly jedno společné - politikové je nechtěli říct veřejně. Mysleli si, že už je vypnutý mikrofon. A pak se rozjeli.
Nebezpečí není ve výrocích, které politikové řeknou do mikrofonu. Ty mohou mít více nebo méně vtipné, více nebo méně vkusné, a dokonce více nebo méně pravdivé, ale jsou prostě upřímné a na rovinu. Padnou bez varování, ale padnou vědomě na mikrofon. Mluvím jak mluvím, říkám, co říkám, a vy si to přeberte.

Nebezpeční jsou politikové, kteří u mikrofonu hrají divadlo pro lidi, a až mimo mikrofon jsou sami sebou - jenomže to nikdo neví a nevidí a neslyší. Takže pak volíme někoho, koho vlastně neznáme.

Jak Donald Trump, který dnes válcuje v USA v průzklumech s 51%, tak Miloš Zeman, který už svou velkou životní volbu vyhrál, oslovují lidi fakticky i obrazně přímo "do mikrofonu", tedy netrousí nic tzv. bokem, aby pak nastavili kameře pokryteckou spisovně mluvící tvář a politicky korektní věty. Jsou sví - nemusí se to někomu líbit, někdo je za to může dokonce nenávidět, ale tvrdím, že lépe politik, který dokáže nazvat věci pravými jmény přímo do kamery, i když to není učesané, tzv. politicky korektní a právě spisovné, než ten, který se tváří jako školní profesor, a je sprostý a k lidem pohrdavý mimo kameru.

Miloš Zeman by výrok o novináři netrousil mimo mikrofon jako Georg Bush, ale to, že ten a ten novinář je "zmrd" by řekl přímo a nahlas do všech reproduktorů. Nebál by se názoru veřejného mínění, nechal by to na lidech, ať si to přeberou. Bush měl stejný názor, tedy že novinář je "zmrd", ale voličům chtěl nastavit pokryteckou tvář.

Když jsem se pohybovala svého času krátce po sněmovně mezi často fakticky či mocí opilými poslanci a ministry, a slyšela, jak se baví o voličích (poté, co se k nim obraceli u mikrofonu jako lidumilové s andělským úsměvem), nebo o jiném ministrovi, kterému ještě před hodinou lezli do pozadí, jako o sockách, kreténech, blbcích, pitomcích a debilech, popřípadě impotentech, bylo mi zle. Obdobně, jako když za zavřenými dveřmi vyslovil jeden zastupitel "musí prostě ty pracky zvednout, jinak je nakopu do prdele, a voliče s nima", a hovořil o svých stranických kolezích, aby je vzápětí objímal jako své největší přátele. Navenek úctyhodný občan úctyhodného povolání.

Proto se mi nedivte, že je pro mne úlevou, když prezident někoho nazve idiotem veřejně, než zbaběle a tajně mimo vypnutý mikrofon, a navenek by se s ním objímal. Nazvání idiotem veřejně je totiž průzračné, srozumitelné a jasné. A volitelné. Dnešní příběh s kalašnikovem byl těžce černý humor. Ale byl to bonmot, řečený v určité atmosféře (přečtěte si), a byl řečen přímo do mikrofonu. Kdyby skutečně chtěl Miloš Zeman někoho navádět k použití kalašnikova, patrně by to nehlásal do kamer. Chci tím říct, že je mi milejší občas sprosté slovo a občas drsný bonmot víc, než uhlazený pán, který je nečitelný, protože nikdy nevím, co si opravdu myslí. Podobné měřítko splňuje Miroslav Kalousek, svého času to zvládal Mirek Topolánek .... A porovnejte je s uhlazeným slušňákem Nečasem. I když tam za něj tu vulgaritu zvládla jeho femme fatal. Ale jako by se stalo. Těžká deziluze ze slušného hocha. Proto raději hoch drsných mravů, ale srozumitelný. A žádná bačkora.

Co tím chci říct - že obraz člověka před mikrofonem a za mikrofonem může být hodně, hodně jiný. Miloš Zeman to má jen trochu naopak - do mikrofonu je někdy upřímný až moc, ale v civilu je zábavný a sebevědomý společník, jehož je radost poslouchat. Má vtip, nadhled, nejde mu o prachy, není namyšlená celebrita a nehraje si na Mirka Dušína (to si nemyslím, to vím, neb jsem to zažila). Jak osvobozující to bylo bez těch her na někoho!

Proto bylo jedinou správnou reakcí premiéra na "kalašnikov" říct něco jako vančurovsky - pane prezidente, tento způsob humoru se nám jeví jako poněkud nešťastný. A měl by na to plné právo. Usoudit z jasného černého humoru, že prezident nabádá k zabití premiéra, může opravdu je člověk rozumu mdlého. Ano - Miloš Zeman by to napsal jadrněji než já, ale každý máme svůj styl, a jeho styl není stylem mým.

Přesto jsem ráda za prezidenta, který mluví otevřeně do mikrofonu, než bych měla prezidenta, který mluví jinak do mikrofonu a jinak mimo něj. Třeba i proto, že si tak na něho mohu udělat názor. Nemusím bádat, jak to myslel. Protože on to prostě myslel tak, jak to řekl. Není to třeba vykládat mezi řádky. Miloš Zeman, stejně jako Donald Trump, ač jsou z jiného světa, a nemyslím tím jen země, mají jedno společné - nejsou pokrytci. Není mnoho politiků, o kterých to můžeme takto jistě říct. A to má, alepoň pro mne vysokou hodnotu. Vyšší než tu, že bych samozřejmě někdy taky ráda řekla našemu prezidentovi káravě jako anděl z filmu Dědictví: "Miloši, kurva se neříká...!"