Patřím mezi lidi, kteří si váží života. Vadí mi proto každý, kdo zbytečně riskuje. Lyžař, horolezec, cestovatel. Nemusí mne chápat. Já nechápu je.

Zdůrazňuji to důležité slovo - zbytečně riskuje. Tím říkám, že současně smekám před povoláními, která vyžadují statečnost, překonání vlastního strachu kvůli jiným lidem. I kvůli nim však nechápu chování řady lidí. Dokonce ani tzv sportovců, kteří šplhají tam, kde jsou laviny, a lezou na hory, z nichž prostě mohou spadnout.
A už vůbec nechápu a odsuzuji od počátku ty dvě holky, co se vydaly na druhý konec světa jen tak, aby svým rodičům připravily měsíce strachu a tomuto státu nakonec ulehčily o pár desítek milionů pro bůh ví koho, aby se ze své neuvážené cesty vrátily zpět. V podstatě jako duševní trosky - nebo jste viděli v televizi něco jiného? Jistě, jsem ráda, že jsou doma. Ale hned druhým dechem říkám - neměly tam co dělat. Už vůbec ne takto samy. Už vůbec ne takto lehkomyslně. Nebo chtěly spasit svět? Svatá prostoto...
Tyto dny jsem taky stále poslouchala o lavinách a zmařených pěti životech. Předpokládám, že mladých lidí. A spekuluje se, zda nebezpečí bylo dva stupně, tři stupně, a zda byli zkušení... Pro mne stačí jen to jedno slovo - nebezpečí. Co to komu přináší, zamířit na takové svahy, kde prostě, přiznejme si to nebo ne, může zemřít? Co si ti lidé dokazují? Že odhadnou přírodu? Opět - svatá prostoto...
Horolezci - další téma. Chtějí co nejvýš. Chtějí lézt někam, kam normálně člověk nemůže - není kamzík. Ale prostě si musí něco dokázat. Dokáže, nebo taky nedokáže. Nebo taky spadne a bude mrtvý. To se z takových výšek stává.
Ne, neodsuzuju nikoho za jeho nápady a touhy. Ať si je má. Riskuje sebe sama. Jeho volba. Hledá adrenalin, ale ať se pak nediví, když ho najde. Chce riskovat to nejcennější? Ať riskuje. Ale pak ať nikdo nedává nikomu vinu za to, když to prostě nevyjde. Ať se nezlobí, že někoho zlobí, že stát dá desítky milionů za rozmařilost dvou nezralých holek, které si nevážily vlastního života. A čekaly, že všude se k nim budou chovat civilizovaně, když do civilizace nemířily. Hledaly dobrodružství. Našly.
Ano, je něco jako osud. To je to, co se stane tak nějak normálně. Při běžném lyžování, na našich cestách, může se stát tragédie někde na normální dovolené, a pak všichni čekáme, že náš domovský stát zafunguje. Dodá dobré zravotnictví, vyšle konzula, a možná i zaplatí výlohy, bude-li to třeba. Zcela v pořádku - neneseme vinu. Stalo se. Nešli jsme ničemu naproti.
Ale chodit na půli cesty jasnému riziku? Spoléhat, že ze skály nespadneme, lavina že nebude a v nějaké tisíce kilometrů vzdálené zemi se nám prostě nemůže nic stát? Jakým právem čekáme, že všichni tuto naši volbu akceptují, a když se nám to vymkne, že vždy se nám dostane absolutního servisu, politování a účasti?
Život přináši tisíce situací, které jsou nespravedlivé. Ale ten kdo jde naproti jasnému riziku, se podobá člověku, který zatočí v revolveru ruskou ruletu, a takto se na to musíme dívat. To není náhoda, to není smůla. To je vědomý vstup do rizika - kdy ten kdo do něj vstupuje, dává na stůl nejvyšší sázku - svůj život. A musí chápat, že my ostatní, co si vážme života víc, to prostě chápat až tak nemusíme.
Ano, hledají adrenalin a nevšední zážitky. Na jejichž konci může být smrt. A s tím do toho jdou. Je mi líto těch životů. Ale byla to prostě jejich volba. Nemuseli, ale chtěli.
A co bych čekala od těch dvou dívek a jejich rodin?
Že nám všem z těch televizních obrazovek poděkují. Protože jsme jim jejich životy, které samy ze své vůle riskovaly, my všichni koupili. A někomu ty peníze museli vzít. Jsou to smutné příběhy, ale i při nich je nutné nazývat věci pravými jmény. Ano, kdo hledá adrenalin, nesmí se divit, že ho najde. A že to někdy může být definitivní.
A že my obyčejní lidé, co nepotřebují alpské vrchy plné lavinového sněhu, ani lézt na nejvyšší hory světa na lanech, ani cestovat sami do zcela jiných civilizací, jen smutně pokrčíme rameny. Byli jste v nesprávnou dobu na nesprávném místě - ale byli jste tam z vlastní vůle, aniž jste tam být museli. A je jedno, jaký stupeň nebezpečí byl stanoven. Protože sám pojem "nebezpečí" by měl člověka odradit - kvůli sobě, kvůli svým blízkým, kvůli nám všem.
I kvůli těm, kteří pak riskují, protože jiní riskují. Není to fér.
Není to jistě o tom sedět doma, jak by mohli říct oponenti - jak vyjdete, už na vás může, teoreticky, spadnou meteorit. Je to ale o zdravém úsudku, a zdravé úctě ke svému životu. Někdo to má prostě nastaveno jinak. Podle toho žije, a někdy podle toho - bohužel - zemře.