Všichni kolem mne ví, že jsem odpůrcem církevních restitucí. A stávám po boku obcím a městům, když po nich církev žádá vydat majetky z devadesátých let.

Považuji to totiž za hanebné. V rozporu se vším, co církev hlásá. Často totiž žádá majetek za obskurní subjekty, jejichž existence a právní nástupnictví se složitě a účelově konstruuje. A s obcemi a městy navíc tvrdíme, že jsme majetek vydrželi v dobré víře. Jako každý po deseti letech, když se cítí právem být vlastníkem. A že církvi nedáme dobrovolně nic, i kdybychom měli jít až k Ústavnímu soudu.

Taky jezdívám kolem hradu Bouzov, na který si církev také brousila zuby. Takže můj vztah k této otázce je jasně daný. Negativní. Píšu to proto, aby mne někdo nemohl nařknout z pokrytectví, když současně budu tvrdit to, co je v titulku - totiž že zpětná změna zákona směrem ke zdanění církevních restitucí by byla začátek konce právního státu. A to je větší pohroma a nebezpečí, než když už se s neuvěřitelným rozsahem církevních restitucí náš národ převážně ateisů musel svého času vyrovnat.

Právní stát je totiž základ demokracie. Rovných šancí. Jasných pravidel. Nepřipuštění retroaktivity (zpětných změn) zákonů. To by se mohly daně zpětně zvýšit i podnikatelům. Za neplatné prohlásit dříve platné vztahy. A naopak. A tak dále.

Právo zkrátka musí být předvídatelné. Zákaz retroaktivity je pro to naprostý základ.

Do zákonů jednou přijatých zasahovat nepochybně lze - ale pouze jejich novelou a a pouze a jen do budoucna. Připustíme-li opak, otevíráme Pandořinu skříňku ke krokům, o nichž možná ještě nemáme ani tušení, že je někdo nosí v hlavě. Proto já, jako odpůrce církevních restitucí, a bojovník za to, aby obce a města nemusely církvi vydávat nic, co v 90. letech dostaly, jsem proti zdanění církevních restitucí. I když bych k tomu měla chuť. A církvi bych to možná i tak trochu dost přála.

Vítězí ale moje právnická duše a absolutní požadavek občana tohoto státu, který chce žít nadále v právním státě, ve kterém je právo předvídatelné. Nikoli právo na objednávku, nikoli právo sloužící politice, i kdyby ve hře bylo ustavení vlády. Proto říkám jasné NE zpětnému zdanění církevních restitucí. Jsou totiž okamžiky, kdy musí jít stranou vše, včetně vlastního indidividuálního názoru, protože jde v tu chvíli o něco mnohem víc

Existence právního státu před volbami, stejně jako po volbách, je dnes pro mne jako pro občana tohoto státu vším. Věřím, že to tak budou cítit i zvolení zástupci, a nikdy podobnou retroaktivitu neslučitelnou s právním státem, nepodpoří. A kdyby je to napadlo, že rázně zasáhne Ústavní soud České republiky. A to tak rázně, že nikdy nikoho nic podobného už ani ve snách nenapadne.

A i když se vám to tak nemusí zdát, v případu zdanění církevních restitucí nejde o církev. Ani o ten majetek. Jde o test, kam až jsou nově zvolení poslanci schopni zajít. Tedy jde o nás všechny, o samu existenci právního státu. A to je sakra vysoká hra.