Ta fotomontáž mě nadchla: nabouraná auta bez ladu a skladu vedle sebe i přes sebe, jedno dokonce vztyčené na zadní kola a opřené o plot, a u toho nápis Parkoviště pro ženy. Udělila jsem obrázku čestné místo nad psacím stolem a na požádání jsem (ovšemže s nadsázkou) vysvětlovala, že takové jsme my, ženy. Umíme zaparkovat rázně, nehledíme na nějaký ten šrám a auto není středobodem našeho světa.

Zřizování parkovišť vychází z neoddiskutovatelné skutečnosti, že ženy jsou v průměru fyzicky slabší než muži. Parkoviště pro ženy se v zemích na západ od nás zřizují již zhruba třicet let blízko vchodů do objektů, na osvětlených nebo více zalidněných místech – na dálnici například v bezprostřední blízkosti čerpací stanice. Osamělá řidička, matka s malým dítětem nebo žena, která potřebuje absolvovat jízdu za šera, může použít nejkratší cestu k autu. Podle okolností se může u auta protáhnout nebo se v autě zamknout a krátce si zdřímnout – na odlehlých tmavých místech by to dost dobře nešlo. V potemnělých parkovacích domech musí někdy ženy ujít k autu mnoho desítek metrů a opět pouze z bezpečnostních důvodů se v nich tudíž zřizují parkovací stání pro ženy blízko vjezdů či výjezdů.

Dámská kupé plní podobnou úlohu. Důvody žen vyhledávat je jsou různé: některá si chce ukrátit dlouhou cestu povídáním se spolucestujícími, rovněž ženami, poněvadž před muži by se ostýchala, jiná jim dává přednost po nepříjemném zážitku, kdy před ní muž v kupé masturboval. Další zažila pánskou společnost s pornočasopisy a hlasitým vulgárním hodnocením vyobrazených žen. A další nerada vzpomíná na to, jak k ní přisedla alkoholizovaná skupina mužů a nutila ji společně s nimi popíjet. Podle zpráv Amnesty International má každá třetí žena v EU zkušenost se sexuálním nebo jinak motivovaným násilím. Ani kupé vlaku nejsou v tomto smyslu oázou bezpečí.

Ženy, které sedávají v dámských kupé, neházejí všechny muže do jednoho pytle jako násilníky. Pokud vůbec zažily něco špatného, bylo to jednou. Jenže právě ten jeden zážitek je odradil. Přestože nadále nepochybují o tom, že většina mužů je slušných, už pokud možno nikdy nechtějí narazit na ty neslušné.
Bylo by možné se ptát, proč ony ženy hned na počátku neutnuly nepříjemnou konverzaci nebo neodkázaly dotěravce do příslušných mezí. Ano, mohly to udělat, a některé to i zkusily. Ale jak už to bývá, ženy v takových situacích většinou nemluví rezolutně. Podle výzkumů, popsaných v knize D. Cameron Mýty o Marsu a Venuši reagují ženy na mužskou agresivitu nejprve mírně v obavě, aby ještě více nezhoršily situaci a aby je agresor nenapadl; ukázaly to i některá vyprávění žen v rámci kampaně #metoo. Při soudních obhajobách agresorů, obžalovaných ze znásilnění pak zaznívá, že žena prý „nedala dost jasně najevo, že to nechce“. Fenomén je natolik rozšířený, že jej veřejnosti vysvětluje videoklip Když to nechce, tak to nechce (v angličtině Tea Consent).

Vzhledem k zanedbatelnému počtu dámských kupé v českých vlacích jejich zachování nikomu neublíží, a nejsou ani symbolem pojetí mužů jako násilníků. Důvodem k jejich rušení nejsou ani ojedinělé případy, kdy v nich sedící žena odkázala nastoupivšího muže na jiná místa ve vlaku; většina cest v dámských kupé probíhá bez podobných konfliktů.

Odpůrci parkovacích míst a vlakových kupé pro ženy hrozívají argumentem, kam to spějeme, budeme snad zřizovat oddělená parkoviště a kupé pro bílé, pro Židy a podobně? Odpověděla jsem ve druhém odstavci: jde skutečně jen a pouze o příspěvek ke zvýšení bezpečnosti žen. Ženy bývají označovány za „slabé pohlaví“. Paradoxně brojí proti této drobné výhodě nejhlasitěji právě ti, kteří toto rádi označení používají a dělí svět na mužský a ženský. Dámská parkovací místa a kupé pro ženy mají svou logiku, ať ten svět vidíme jakkoli.