V reakci občanské iniciativy vyměňte politiky.cz na novoroční projev prezidenta (zde) jsme zdůraznili, že „marketing politických stran je postaven na staré dobré strategii ‘rozděl a panuj‘ a vypjatou argumentací štve proti sobě nejrůznější skupiny obyvatel, jejichž vztah je za normálních okolností převážně symbiotický: podnikatele proti zaměstnancům, mladé proti starým, chudé proti bohatým…“.

Nechci zde však odhalovat způsoby zneužívání ideologie v komunikaci politických stran. Chci ukázat, že ideologie jako taková je klíčovým nástrojem manipulace. Existuje totiž velmi rozšířené klišé, že v marketingu politických stran jde jen o zneužití jinak dobrých „myšlenek“. Ale samy „myšlenky“ jsou z principiálních důvodů špatné. Přesněji: mohou být dobré (jednotlivé) ideje, ne ideologie jako celek.

Co pro zajímavost říká wikipedie?

Z negativního hlediska je ideologie způsob, jak ospravedlnit politický řád, násilí, nelegální cestu k moci. Účelem některých ideologií je odvádět pozornost od problémů, neúspěchů a dávat naději v lepší budoucnost.
Ideologie v neutrálním slova smyslu je soustava názorů, idejí a postojů souvisejících s podmínkami existence určité sociální skupiny a plní čtyři základní funkce:
• napomáhá v objasňování politických jevů a politické praxe
• umožňuje identifikaci s komplexním systémem hodnot
• umožňuje identifikaci s danou sociální skupinou
• poskytuje základní východiska pro formulaci politického programu a jeho cílů

Ideologie je tedy (v lepším případě) komplexní, vnitřně konzistentní způsob vidění světa, aplikovaný na všechna společenská témata. Brýle určitého zabarvení: růžové, černé, modré, oranžové… A to je ten problém: podíváme-li se na svět bez brýlí, vidíme ho barevně… jsme blíže tomu, jaký je. S barevnými brýlemi vidíme některé barvy správně, některé nutně nesprávně. Každá ideologie má tedy svoji „oblast pravdy“, ale také oblast, kde neplatí. Připusťme také, že u některých ideologií je rozsah oblasti pravdy blízký nule. Ideologie je v každém případě nepřípustným zjednodušením reality. Je to „kladivo“, které všude vidí „hřebíky“.

Podle psychologů člověk ke svému životu nutně potřebuje, aby byl „jeho svět“ vysvětlitelný a předvídatelný. Tváří tvář nekonečné složitosti jevů, všech možných souvislostí a vztahů příčin a následků rád přijímá myšlenkové šablony, někdy velmi zjednodušené nebo přímo nepravdivé. Sám o sobě je to bezpochyby přirozený a dokonce nutný adaptační mechanismus a nevadil by, pokud by se člověk s tímto stavem nespokojil a hledal by dříve nebo později lepší a komplexnější vysvětlení. To se ale děje zřídka. Lenost v myšlení vede k iracionální obraně myšlenkových stereotypů, jsou-li napadeny. Co horšího, z těchto stereotypů se stávají „hodnoty“.

Hlavní nebezpečí ideologie tedy spočívá v tom, že z racionálního světa argumentů přesouvá člověka do světa emocí a dichotomického vnímání. Určité „relativní pravdy“ přijme jako všeobecně platné (absolutní) a běda tomu, kdo s nimi nesouhlasí. Od názorů se přesouvá k postojům. Od diskuze k hádce. Podíváme-li se do historie, stěží najdeme v dějinách tragédii, kde by nebyla využita nějaké forma ideologické manipulace. Od upalování čarodějnic přes revoluci v Rusku až po Osvětim. I dnešní mocní to dobře vědí. A zneužívají toho. Jako „vysílačům“ informací jim ideologie zjednodušuje komunikaci a příjemce zase nenutí myslet. Taky druh symbiózy: ovšem parazitické.

O jak obrovské síle (moci) mluvíme, si málokdy uvědomujeme. Erich Fromm, jeden z nejvýznačnějších psychologů dvacátého století napsal: „K tomu, aby člověk šel do války, potřebuje rozvášněnost nenávisti, rozhořčení, destruktivity a strachu. Jinak by nebylo možné přimět miliony lidí, aby šli do války a stali se vrahy“. Proto mne občas zamrazí, když čtu některé diskuze na internetu, kde slůvko „defenestrace“, myšlené vážně, je ten nejjemnější výraz.

Chceme-li v budoucnu žít ve svobodné občanské společnosti, nestačí jen to, že tuto formu manipulace odhalíme a popíšeme. To je jen podmínka nutná. Musíme přijmout a v každém okamžiku vnímat to, že je naše pravda pouze relativní a musíme být ochotni připustit jinou – též relativní – pravdu druhých. A místo hádky vést diskuzi o tom, kde končí naše pravda a kde začíná pravda druhého. A to je opravdu velmi těžké: v podstatě jde o „otevření se“ útoku na vlastní hodnotovou integritu. A v některých případech budeme muset připustit koexistenci více pravd a žít s tím. Na druhou stranu… co vlastně dělá člověka člověkem? Nestává se člověk odlišným od zdravého zvířete (pojíst, pospat si, pomět se) právě tehdy, když se začne sám sebe ptát: „A mám vůbec pravdu? A rozumím tomu, co se děje? Kdo jsem? Kdo jsi ty?“

• Jedině neviditelná ruka trhu zařídí naší prosperitu.
• V životě jde jen o peníze.
• Všichni jsme si rovni.
• Co nemůžeme ověřit vědeckými metodami, neexistuje.
• Přímá demokracie je u nás neaplikovatelná, lidí se nechají snadno zmanipulovat.
• Potřebujeme silný stát, který se o nás postará.
• Národ nepotřebuje elity.
• Ekologická hnutí jsou indoktrinovaná a hájí něčí obchodní zájmy.
• Potřebujeme přesná a jasná pravidla ve všech oblastech života, jinak si lidé dělají, co chtějí.

Jak jste reagovali na předchozí výroky? Možná vám u některých z nich probíhaly hlavou myšlenky typu: „no to je ale blábol, kdo to může říct“ nebo: „no to je jasný, něco jiného si může myslet jen blázen“… hle, typické symptomy dogmatického myšlení (ve vší pokoře, jsme na tom všichni stejně, záleží jen na sadě výroků). Přitom stačí jediné: přijmout fakt, že každé tvrzení platí jen v omezené oblasti, a mimo tuto oblast neplatí. Pokud budeme chápat relativitu vlastní pravdy takto, máme (téměř) vyhráno.

Čím méně dogmat, tím více ochoty diskutovat o každém tématu. Tím větší ochota naslouchat. Tím více pokory. Tím snadnější je přiznat: NEVÍM. Tím větší šance na dohodu. Míra našeho zotročení je úměrná tomu, nakolik podléháme dogmatům. Míra naší svobody závisí na schopnosti přijímat nebo alespoň respektovat pravdu druhých.

Nejsem věštec a křišťálovou kouli nevlastním. Umím si tedy představit nejrůznější varianty budoucnosti. Ty temnější jsou plné ideologií a dogmatismu a končí v konečném důsledku v nějaké formě totality. Ty optimistické mají jeden společný jmenovatel: odideologizované myšlení a neortodoxní a invenční hledání nových přístupů v ekonomice, politice, vědě, technologii, kultuře.

Budoucnost je tedy na nás. A bude tím lepší, čím více se dokážeme oprostit od dogmatického myšlení. Někdo moudrý řekl: „Chceš mít vždy pravdu, nebo být šťastný?“. Možná, že to neplatí jen pro jednotlivce.