Poučení z tiskové konference k výměně ministra spravedlnosti ze dne 3. 7. 2012

Můj kolega Petr Bergmann se zúčastnil (asi jako jediný "civilista") výše uvedené tiskové konference. Zde je záznam toho, jak to vnímal:


Hegemonie zla

Dneska jsem si dal ze zájmu tiskovku na MSp po jmenování Blažka a byla to opravdu zkušenost k nezaplacení. Nečas ve své póze úřednického robota vypouštěl svoje impotentní fráze, Blažek s přesvědčivostí ochotnického herce okresního formátu přeříkával přesně to, co se celkem správně domníval, že se po něm chce, aby jaksi svými slovy přeříkal a nejtragičtější pohled byl na Pospíšila, který stál dva metry stranou od mikrofonů, papulu neotevřel ani aby se zhluboka nadechnul a z jeho psích očí bylo znát jen bezmoc a velký otazník s textem: "Co se to tady k...a děje?" Vrcholem pak bylo asi pět úplně sterilních otázek novinářů. A jede se dál. Velmi poučné!!!

A co že přesně bylo tak poučné?

Poučné bylo vidět to na vlastní oči v plném rozsahu, nesestříhané do tří minut zpravodajským stylem, kde zazní pět vět a tupý komentář, jak tomu bylo následně na ČT ve zprávách. Stáli tam tři - Nečas, Blažek a Pospíšil a bylo mimořádně zajímavé sledovat všechny tři v průběhu celé tiskovky. Pozorovat tu psychologii za tím vším. Sledovat, jak ten stroj na oficiální vyjádření funguje a že ten, kdo to programuje, nemusí být ani přítomen, ale vše běží perfekně podle scénáře, nikdo nevkládá žádné nepatřičné věty ba ani slova a dokonce ani ten Pospíšil, ve kterém to vře, se nezmohl ani na slovo.

Vedeni vůlí Velkého Bratra jednali v naprosté harmonii zvůle a pozor, nejen oni, ale i ochranka ministerstva, novináři, mluvčí úřadu. Dokonalá Kafkárna. Viděl jsem stovky tiskovek a zažil i konfrontaci s desítkami politiků, seděl na zasedáních v parlamentu, tu atmosféru znám. Ale tentokrát to bylo ještě o kus posunuté směrem k hegemonii zla a poníženého podřízení moci všech zúčastněných, včetně premiéra, na kterém bylo naprosto bez jakékoli pochyby znát, že vůbec nejedná za sebe. Tam nebyl ani náznak lidskosti a osobnosti.

Když jsem o tom pak cestou z ministerstva přemýšlel, došlo mi, co je za tím ve skutečnosti. Kdo zná skupinová jednání o nějakém vedení, ať už čehokoli, je tam vždy přítomná určitá psychologie kalkulu. Všichni zainteresovaní, pokud mají možnost volby, si volí své vedení tak, aby ve skutečnosti nebyli vedeni, ale aby řídili způsob vedení tak, aby jim to vyhovovalo a oni byli přitom zbaveni odpovědnosti. Ten, kdo na sebe vezme tu odpovědnost vedení je pak vybaven benefity, které mu kompenzují rizika. V jisté obměně to funguje ve všech společensktvích, která si nějakou formu vedení (pozor, nikoli řízení, v tom je zásadní rozdíl), zvolí.

A teď to podstatné! Důležité totiž je, co to je za společenství, protože podle toho je pak motivováno a úkolováno, ať už vědomě nebo nevědomě, zřejmě nebo skrytě. A my víme, co za společenství je ODS, kdo je hlavním kmotrem na Hradě, kdo je koaličním partnerem, kdo stojí v pozadí a kdo to financuje atd. A tahle síť naprosto zištných, egoistických a nekalých zájmů utváří, modeluje, formuje to ono vedení, ať už je tím myšleno grémium ODS, vláda, premiér, ministr toho či onoho ministerstva atd a stimuluje celou složitou psychologickou kompozici, která to sytí naprosto pochybným zadáním.

A právě tahle síť, která je těmi nitkami, jež vedou Nečase, Pospíšila i Blažka jako loutky, ta je vyživována nejen klientelismem a korupcí, ale též egoismem celospolečenským, kde každý jeden sobec se stává zdrojem, muškou v síti, která dává svou energii tomuto vzájemnému spletenci osobních zájmů. „Já chci“ je v pozadí celého tohoto hnusu, ale je to "já chci" každého z nás, které umožňuje existenci sítě a spoluutváří mentalitu vedení. Tak tohle mi připadalo dnes poučné.

Petr Bergmann


Když už jsem v nadpisu použil termín amerického psychologa Philpa Zimbarda, možná stojí za to si připomenout jeho deset bodů na cestě ke zlu:

1. Nabídnout ideologii sugestivní tak, aby zdánlivě ospravedlnila jakékoli chování vedoucí k jejím cílům.
2. Připravit pro jedince nějakou formu ústního či písemného závazku, který toto chování opravňuje.
3. Přidělit účastníkům nějaké role s dobrou pověstí
4. Určit pravidla, která se pak musejí dodržovat, i když už ztratí smysl.
5. Posunout významovou stránku činu, aktéra i činnosti (např. ubližování dětem změnit v pomoc učícím se pomocí trestu).
6. Rozptýlit zodpovědnost za záporné výsledky.
7. Cestu ke zlu začínat malým, zdánlivě bezvýznamným krokem.
8. Kroky na této cestě rozkouskovat tak, že se stěží dají odlišit jeden od druhého.
9. Povlovně měnit povahu příkazů od původně “oprávněných” k “neoprávněným”.
10. Maximálně zkomplikovat proceduru “vystoupení z procesu”.


A zde je jeho jedenáctero, jak se mu vyhnout:

1. Posilovat ochotu uznat chybu. Nejen před sebou, ale i veřejně.
2. Posilovat snahu nedělat věci automaticky, ale přemýšlet o nich.
3. Podporovat smysl pro osobní zodpovědnost člověka za všechny jeho činy.
4. Odrazovat i od nejmenších přestupků, často jsou totiž prvním krokem.
5. Naučit se rozlišovat mezi oprávněnou a neoprávněnou autoritou.
6. Od raného věku podporovat kritické myšlení.
7. Oceňovat kladné sociální vzory a společensky je vyzvedávat.
8. Respektovat odlišnost a proměnlivost lidí.
9. Podporovat sociální podmínky vedoucí od anonymity k osobitosti.
10. Být citlivý na případy, kdy podléhání nějaké skupinové normě vede k opaku, než se zamýšlelo.
11. Nikdy nepřipustit obětování vlastního já, své osobní svobody pod slibem bezpečnosti. Toto obětování je vždy reálné a okamžité, zatímco bezpečnost je vzdálenou iluzí.

Možná bychom si měli těchto jedenáct bodů vytisknout a dát na pracovní stůl, nástěnku... Možná bychom měli poprosit známe herce, aby to namluvili a pouštět si to dokola půl hodiny denně místo muziky. Možná bychom každé závažné rozhodnutí měli hodnotit výše uvedenými kritérii. K čemu v tomto směru zavázat politiky a vysoké úředníky nechávám na vaší fantazii.