Někdy potřebujeme dostat pořádnou „pecku“, abychom si něco uvědomili. Takovou pecku jsem dostal v podobě prezidentova rozhovoru z Lán a následné mediální bouře.

Přečetl jsem si pár komentářů, poslechl jsem si rozhovor ze záznamu, znovu přečetl pár jiných komentářů … a najednou mi to došlo.

Vybavil jsem si, jak jsme se oslovovali s kamarády už na základní škole. Kdejaký opravdový vůl by musel být pyšný. Jednou či vícekrát v každé větě, kterou jsem vyslovil nebo slyšel. Plná expozice dohromady takových 15 let, včetně vojny. Možná je to neškodné, ale… Moderní věda prokázala, že zvuk (slovo) může měnit genom. Představte si, že průměrný muž uslyší během svého života třeba milionkrát, že je vůl. Zdá se Vám to přehnané? Počítejte se mnou: 5 kamarádů, každý to použije stokrát denně (to opravdu není moc, když s nimi trávíte celý den), s kterými se vidím 200 dnů v roce. Stačí pak pouhých 10 let. Není klesající plodnost mužů (kromě jiného) dlouhodobým výsledkem tohoto „programování“?

Na střední se to ještě zhoršilo, ještě jsme přitvrdili. A vojna? Darmo a stydno mluvit. Kromě vojenských povelů nic jiného, než sprostá slova nejtěžšího kalibru. Může po této patnáctileté masáži někdo zůstat normální? Vlastně ne, „normální“ není to správné slovo. Protože se to bohužel stalo „normou“. Jinak: může někdo za této situace mluvit výhradně slušně?

Ne. Stačí se podívat mezi dospělé: je běžné poslouchat nazlobené tatínky i maminky, jak sprostě mluví (nadávají) mezi sebou i na své ratolesti, stačí si sednout do hospody, zamyslet se nad oblíbeností Ivánku kamaráde (nezapomínejme ale především na fotbalové bossy), vybrané zveřejněné odposlechy politiků, ale i to, jak mluví někteří politici veřejně i polo-veřejně…

Jsme používáním vulgárních slov prosáklí jako houba. Všechny generace, všechny společenské vrstvy. Jediný podstatnější rozdíl je v tom, že někdo se pohoršuje a někdo ne. Za polehčující okolnost nepovažuji ani to, že si jen občas „ulevím“, když mne nikdo neslyší, třeba v autě. I to je destruktivní energie, směřovaná proti sobě nebo na dálku proti někomu jinému. Omlouvám se ovšem těm výjimečným lidem, kteří se nenechali touto společenskou “skoro-normou“ polapit.

I když beru ovlivnění plodnosti jako nadsázku… jsem hluboce přesvědčen, že dlouhodobé používání vulgarit má zničující dopad na sebeúctu i úctu k jiným především u dětí, kterou si ale dále nevědomě přenášejí i do dospělosti. Nedáváme hodnotu ostatním a / nebo nedáváme hodnotu sobě? Proč se tedy divíme, že žijeme v „parazitické společnosti neodpovědnosti“? A jak že to říkal onen cizinec? Jsme „země, kde nic není hanba“?

Malé doplnění: kromě vulgarismů jsou častým nešvarem používaného jazyka takzvané vycpávky. Obzvláště mne tahá za uši „jakoby“ a „jako“. Srovnejte: „díky, pane prezidente“ s „jakoby díky, pane prezidente“ nebo „díky, pane jakoby prezidente“. Cítíte ten rozdíl? Někdy to nevydržím a zeptám se: „Jakoby nebo opravdu?“ Verze bez „jakoby“ má energii, je to jasný výrok, tvořivý, vedoucí k akci. Druhá varianta, i pokud nezmění smysl, jako v tomto případě, nemá žádnou energii: výrok je prázdný, neurčitý, nezavazující, mrtvý. Nevíme, na čem jsme, nic netvoří, energii slova doslova zkratuje. Z mého pozorování plyne, že tuto vycpávku vesměs nepoužívají politici, neslyšel jsem ji ani od majitelů firem či vysoce postavených manažerů (existuje několik výjimek). Proč asi?

Díky Vám, pane prezidente, jsem si více uvědomil, že nejen čin, ale i slovo (a myšlenka) je energie s OPRAVDU vysokým tvořivým (či destruktivním) potenciálem. Proto budu od nynějška daleko více zvažovat, jaké myšlenky pustím do vědomí a jaká slova vypustím ze svých úst – staří Peršané na to měli jednoduché „tří-tero“: mysli pozitivně, mluv pozitivně, jednej pozitivně. To jak s touto silou naložíme, je na každém. Je to jedna ze svobod (a odpovědností), které máme a které nám nikdo nemůže vzít.

A ještě jednu věc jsem více pochopil - pokud tedy byl nějaký počátek všeho: proč na tomto počátku bylo (muselo být) Slovo.