Kruh prstenu … kruh a prsten … prastaré symboly provázanosti lidského bytí s vesmírným děním a jejich ukotvení …

Kruh a prsten aneb Kruh prstenu

Kruh prstenu … kruh a prsten … prastaré symboly provázanosti lidského bytí s vesmírným děním a jejich ukotvení …
Kruh zahrnuje všechny geometrické obrazce, trojúhelník stejně jako čtverec, a proto obsahuje i všechny jejich významy, je symbolem univerza, uzavřenosti, věčnosti bez začátku a konce, návratnosti kosmického dění … Symbolizuje nebe, splývá s vědomím plynoucího, ale současně stojícího času, v solárních představách je spjat se sluncem a světlem. Jako symbol věčného bytí se v nejrůznějším ztvárnění objevuje snad ve všech kulturách světa odpradávna: před 25 000 lety na území dnešního Brna byly kotoučky a dekorativní předměty vyřezané z mamutoviny, dva kamenné disky a unikátní plastika mužské postavy se zobrazením falu vloženy jako milodary do rituálního hrobu muže, tvar kruhu mají základny mohyl z mladších období pravěku, kruh se objevuje na starověkých náhrobcích, v rituálních symbolech a zpodobeních rituálních tanců, jako svatozář božstev, zbožněných hrdinů … Prsten – kruhový, zdobený či nezdobený tvar bez počátku a konce – symbolizoval nekonečnost a uzavřenost i společenské postavení. Prsteny nosili naši pravěcí předkové, později starověcí Egypťané, jimž byl prsten i hieroglyfickým znakem věčnosti, antičtí Řekové, pro něž byl prsten výrazem svobodného muže, Římané, kterým prsten představoval i sociální postavení, příslušníci orientálních civilizací, kteří prstenu připisovali magickou ochrannou funkci. Zvláštní význam měl pečetní prsten: zanechával otisk, znamení symbolizující nedotknutelnost, měl vysokou hodnotu a též význam zplnomocnění. Pečetní prsten, kterým vládce stvrzoval své výnosy, byl zpravidla nošen na prstu pravé ruky. V jiných případech převládal zvyk nosit prsten na prsteníku levé ruky: třeba při starořímském svatebním obřadu, kdy byla nevěstina ruka vložena do pravice jejího muže; na čtvrtý prst levé ruky, tj. na „prst srdce“, který podle antických představ byl žilou či nervem přímo spojen se srdcem, byl navléknut snubní prsten; vsunutí prstu do prstenu je též chápáno jako symbolický akt spojení muže a ženy. Tento zvyk podrželo i křesťanství, kde je posvěcený svatební prsten vzájemnou zástavou symbolizující věrnost; týž význam mají prsteny řádových sester, u nichž znamenají svatbu zasvěcené duše s Kristem … Podobné významy mají kruh a prsten pro Číňany. Kruh rozdělený sigmou na dvě části s černým bodem v bílém poli a bílým bodem v černém poli představuje symbol univerza, dynamické jednoty dvou protikladů, mužského a ženského principu jin-jang, z nichž se skládá původní substance bytí čchi. Jin-jang vzniká z tao, nepostřehnutelného pramene všeho bytí, je jeho polárním projevem. Mužský aktivní princip jang je symbolizován kruhem (nebe), jehož bílé pole znamená energii a směřování, ženský pasivní princip jin je symbolizován čtvercem (země), jehož černé pole znamená setrvání. Ve spojení dynamizovaném sigmou má bílý bod v černém poli znamenat, že ženský prvek v sobě zahrnuje i aktivní substanci, zatímco černý bod v bílém poli vyjadřuje, že ani mužský prvek není zcela prost ženské substance.

Význam symbolu kruhu a prstenu v životě člověka vyjadřuje mnohé z toho, co nás lidi spojovalo a spojuje.

Krásně je symbol kruhu a prstenu vystižen v milostném dopisu dívky Jing-jing z novely Setkání s opravdovou láskou (Jing-jing čuan, začátek 9. století) významného čínského básníka a prozaika tchangského období Jüan Čena (779–831):

„Zalykajíc se touhou nad tímto listem, uvědomuji si víc než kdykoli jindy, že není možné vyjevit zcela a úplně, co člověk cítí. Ach, můj drahý! Můj nejdražší! Vidíte ten nefritový prstýnek, s ním jsem si hrála už jako malá holčička, nyní vám jej posílám, abyste jej nosil při sobě, protože nefrit je znamením pevnosti a stálosti odolávající proměnám a kruh prstenu znamená nekonečno. K tomu přidávám smotek hedvábné niti a malý čajový mlýnek z kropenatého bambusu. Nejsou to žádné cennosti a chci jimi říci jen tolik, abyste zůstal pevný a opravdový mezi muži, jako je mezi kameny opravdový nefrit, abyste zůstal stálý ve svých citech a přáních jako kruh prstenu, jenž je bez konce. Na bambusu, z něhož je zhotoven čajový mlýnek, najdete stopy slz, jimiž jsem jej ve své samotě skrápěla, a byla to moje zkormoucená mysl, jež zadrhla onu hedvábnou nit. Těmito maličkostmi vám chci vyjevit, co cítím, abyste na mne nezapomněl. Naše srdce si zůstanou blízká, i když my sami budeme daleko od sebe bez naděje na brzké shledání, vždyť tajný stesk a touha dokáží spojit naše duše neviditelným poutem přes vzdálenost tisíců mil (…)“
Starožitné zrcadlo: Příběhy z doby Tchangů (1977). Přeložil Josef Fass. Praha: Odeon, 1977, s. 175–176.
*
V úplně jiné kulturní oblasti a o více než tisíc let později, v přízračné době nacistického inferna, se podobně jako dívka Jing-jing vyjádří o prstenu česká autorka židovského původu Zdenka Fantlová v memoárové knize Klid je síla, řek’ tatínek:

Mně šlo nejvíc o to, kde a kdy a jak se sejdu s Arnem. Všecka kasárna (v židovském internačním táboře v Terezíně – poznámka J. M.) s naší novou civilní posádkou byla uzavřena a nikdo nesměl ven. Takže Arno, který byl v budově jenom za rohem, byl ode mě stejně vzdálen, jako by byl na jiné planetě. (…)
(…)
Najednou v tom zmatku, který na dvoře nastal, jsme se rychle oddělili od ostatních a vběhli do první chodby, kde byly schody. Seběhli jsme po nich o poschodí níž a ocitli se v prázdných sklepeních. Každý jednotlivý sklep byl za těžkými železnými dveřmi. Času bylo málo. Touha veliká. Vrhli jsme se na nejbližší první dveře. Zamčené. Nevadí. Na druhé hned vedle. Stejné. Zamčené. Rychle na třetí, jako dva zoufalci, zaslepení láskou a lhostejní k nebezpečí. Dveře povolily. Jen trochu vrzly.
Vrhli jsme se do tmavého kouta hned vedle dveří. Nepříčetně jsme se líbali a všecko ostatní. Zmizela kasárna, zmizeli Němci, zmizel Terezín, zmizel čas. Nebylo nic, jen my. Teď. Tady spolu. Jedna duše, jedno tělo. Jak sami ve vesmíru. Nevím, jak dlouho jsme byli mimo svět.
(…)
Na koho padl ten zlý osud, dostal tenký proužek růžového papíru se svým jménem a číslem transportu, během čtyřiadvaceti hodin se musel dostavit k vlaku připravenému na vedlejší koleji. Tam nastoupil do dobytčích vagonů, které Němci zavřeli a zaplombovali, a vlak i s lidmi odjel. Do neznáma.
Tak došlo jednoho červnového dne na Arna a jeho rodinu. Přišel mi to oznámit mimo svou pracovní propustku. Už se nebál, jestli ho při tom někdo chytne. Jako člověk, který už nemá co ztratit, jen řekl:
„My jsme trestní transport za to, že v Praze zabili Heydricha.“
Byla jsem z jeho zprávy jak omámená.
Druhý den jeho transport odjížděl. Dva tisíce lidí.
Ráno ve čtyři hodiny jsem se probudila. Arno stál na žebříčku nad mým kavalcem. Oblečen ve svém šedivém kabátě s páskem, připraven na cestu. Nevím, jak se do kasáren v tu hodinu dostal. Byl rozčilený a bez dechu. Vzal mě za ruku, na prst mi navlíknul úzký plechový kroužek a řekl:
„To je náš snubní prsten. Ten tě bude chránit. Když to přežijeme, já tě po válce najdu.“
Objal mě, políbil a seskočil z kavalce. Zavřel za sebou tiše dveře – a byl pryč. V pět hodin ráno jeho transport i s ním – odjel.
Do prstýnku, který sám vyrobil, vyryl:
Arno 13. 6. 1942. (…)
(…)
Konečně jsme došli k cíli. Na konci cesty stáli rozkročmo tři SS-důstojníci. Uniformy jak ulité, na čepici štítek s lebkou a dvěma zkříženými kostmi, holínky vyglancované, že se leskly jako zrcadlo. Dívali se přísně před sebe. Ten uprostřed, na rukou rukavice, třídil dav. Pravou rukou dával rozkaz.
„Links! Links! Links! Rechts! Links! Links! Rechts! …“
Šlo to rychle. Během několika minut rozdělil patnáct set žen, mužů a dětí jen na dvě skupiny. Doleva. Doprava. Divné rozcestí. Na otázky, na loučení nebyl čas. Jen jsem si všimla, že doleva šli staří, nemocní, ženy s dětmi – doprava mladí a práceschopní. (…) To jsme ještě nevěděli, že „doprava“ je život, „doleva“ smrt.
Teď jsme předstoupily my tři. Maminka, já a sestra uprostřed. Maminka měla zlou předtuchu a strach v očích. Podívala jsem se důstojníkovi do tváře. Krasavec. Nevypadal přísně, ani zle, jen v jasně modrých očích se mu blýskala studená ocel.
„Links,“ bez rozmýšlení na maminku.
„Rechts,“ se stejnou jistotou na mě.
Na šestnáctiletou sestru nic. Bleskurychle jsem ji chytla za ruku a strhla ji s sebou doprava. Ještě jsem měla čas zahlédnout maminčin výraz. Byl vyděšený a stálo v něm beze slov:
„Nevím, kam jdete, třeba vás už nikdy neuvidím.“
A byla pryč. Ztratila se v davu, který šel doleva. Přímo za námi šla ta blonďatá holčička s panenkou, za ruku se držela maminky. S naprostou jistotou a klidem zavelel důstojník:
„Links!“ Doleva.
A holčička zmizela i s panenkou.
(…) V naší skupině, co jsme byly určeny „doprava“, nás bylo kolem tří set mladých, zdravých děvčat, tak asi do pětatřiceti let. Převzala nás SS-dozorkyně a poklusem jsme doběhly do prvního dřevěného baráku. Byla v něm malá místnost, kde nám nařídila všecko svléknout, kabáty, šaty, prádlo, punčochy a boty a nechat je pěkně na malé hromádce, než se k ní prý, jak zdůraznila, zase vrátíme. Stály jsme tam nahé, jedna vedle druhé. Šperky, hodinky a prsteny se musely také nechat na hromádce se šatstvem. Všecko jsem sundala, jenom svůj plechový prstýnek, který mi Arno navlékl na prst, než odjel, jsem si nechala. S tím jsem se nehodlala rozloučit. Naopak. Toho se budu pevně držet. To bude moje síla a naděje na naše shledání, můj plamínek, který mě bude hřát na ruce.
Seřadila nás do jednostupu a musely jsme projít jedna po druhé úzkým otvorem a podrobit se další prohlídce uniformovaným esesmanem, že jsme uposlechly rozkazu a žádná z nás nic tajně nepronáší.
Už jsem byla skoro na řadě, když vtom slyšíme křik, prošení, pláč, údery, zmatek. Co se děje? Jedno z děvčat si dalo snubní prstýnek pod jazyk a esesák ho našel. Zmlátil ji, vyvedl z řady a odvedl z baráku. Nevěděly jsme kam a co se s ní má stát. Kamarádka přede mnou zahlédla, že mám svůj prstýnek v ruce.
„Ježíšmarjá, sundej ten prstýnek, ty ses zbláznila. On tě zabije. Pro takový obyčejný kousek plíšku, ten přece za to nestojí. Viděla jsi, co udělal s tou před námi.“
Možná, že kousek plíšku, jak řekla, ale je to všecko, co mám, a zahodit ho nemůžu. Jak bych se mohla zříct Arna a prohlásit, že je mi úplně jedno, co se s ním stane? Ten prstýnek nás přece spojuje.
Začala jsem postupovat řadou pozpátku dál a dál dozadu, abych měla čas si rozmyslet, co mám dělat.
Má pravdu kamarádka, nebo já?
Prstýnek zahodit, nebo si ho nechat?
Když ho odhodím, budu si připadat, že jsem Arna zradila, a sama tím ztratím půdu pod nohama.
Když si ho nechám, třeba ho esesák najde a třeba ne. Bylo to jako ruská ruleta. Možná, že jde o život – a já jsem se rozhodla.
Prstýnek si nechám. V něm je moje láska, moje celá naděje.
Dala jsem si ho taky pod jazyk, navzdory všemu nebezpečí, ať to dopadne, jak to dopadne. Odevzdaná osudu jsem předstoupila před prohlížejícího esesáka. Věděla jsem moc dobře, co dělám, bylo to moje pevné rozhodnutí, chápala jsem, čemu se tady vystavuji, a byla jsem ochotná za to zaplatit jakoukoli cenu. Začal mi rozhrnovat vlasy a hledal, jestli v nich něco najde. Teď jsem čekala, že nařídí, abych otevřela naplno ústa.
V tom okamžiku zaburácel rozkaz vyššího nadřízeného dozorce, aby prohlídku urychlil – a on mě propustil. Strčil do mě a křičel do čekající řady:
„Schnell! Los! Další!“
Prstýnek mi zůstal.
Byla to moje první zkouška postavit se osudu tváří v tvář – a já jsem vyhrála. To, že jsem zachránila prstýnek, mě naplnilo zvláštní novou silou, že se teď nemusím ničeho bát.
Fantlová, Zdenka (2001): Klid je síla, řek’ tatínek. Brno: Nakladatelství Primus, s. 102, 103, 106–107, 174–177.
*
Text tohoto blogu je převzat z knihy:
Malina, Jaroslav a kolektiv (2007): Kruh prstenu: Světové dějiny sexuality, erotiky a lásky od počátků do současnosti v reálném životě, krásné literatuře, výtvarném umění a dílech českých malířů a sochařů inspirovaných obsahem této knihy, 1, „Celý svět“ kromě euroamerické civilizace. Brno: Akademické nakladatelství CERM – Nakladatelství a vydavatelství NAUMA. 1215 stran, váha 3,5 kg (= průměrná hmotnost českého novorozence).