Kdysi jsem o demokracii snil. Dnes ji tu máme nějakých dvacet let a já už vím, že zdaleka ne všechno je tak jednoduché, jak jsem si představoval; ale přesto si stále myslím, že demokracie je nutným základem všeho dobrého. O to víc mě znepokojuje, že čím dál víc lidí se při výkladu o tom, jak se nám dnes v Česku žije, bez tohoto termínu, jak se zdá, docela dobře obejde.

Když se v roce 1989 komunistický režim otřásl v základech, nebylo pro mne slova, které by mi znělo liběji než slovo demokracie. Bylo to něco z říše snů, neboť jsem si nedovedl představit, že byt to u nás skutečně mohlo nastat; a zároveň to v mých očích s sebou neslo všechno ostatní, po čem, zdálo se mi, mohl každý rozumný člověk toužit: svobodu, spravedlnost, prosperitu a taky možnost převzít odpovědnost za svůj život skutečně do svých vlastních rukou. Dnes tu máme demokracii nějakých dvacet let a já jsem si vědom, že zdaleka ne všechno je tak jednoduché, jak jsem si představoval, ale přesto si stále myslím, že demokracie je nutným základem všeho dobrého. O to víc mě znepokojuje, že čím dál víc lidí se při výkladu o tom, jak se nám dnes v Česku žije, případně v porovnávání toho, jak to bylo dříve a jak je to nyní, bez tohoto termínu, jak se zdá, docela dobře obejde. Například z hlediska rozdílů mezi naší zemí před třiceti lety a naší zemí dnes (případně absence hlubokých rozdílů), se mnohým lidem zdá být fakt, že dnes tu máme demokracii, nejenom nepodstatný, ale dokonce i něčím jako nebezpečnou kouřovou clonou.

Narazil jsem na to, když jsem do tohoto blogu napsal svůj první článek, ve kterém jsem varoval, že přese všechny deprimující nedostatky, které dnes náš stát má, bychom si měli být vědomi, že pokusit se je napravovat za cenu obětování demokracie by byla cesta do pekel. Měl jsem na mysli to, že proti vyhlazovacím táborům nacistického Německa či gulagům komunistického Ruska je naše země stále rájem na zemi. Tolik lidí, jako pod tímto článkem, mi asi ještě nikdy v životě nespílalo. To by mi ale samo o sobě tolik nevadilo; co mě skutečně znepokojilo bylo to, že pro většinu lidí jako by v rámci popisu našeho dnešního stavu vůbec nebylo pro pojem demokracie místo. Ti lidé si vystačili s tím, že tu jsou 'ti nahoře' (ti, kdo se mají dobře) a 'my dole' (my, co se máme špatně). Z tohoto hlediska se jim rozdíl mezi totalitním a demokratickým Českem nezdál příliš podstatný - prostě jenom jsou teď 'nahoře' jiní než dříve, a ti nejsou o nic lepší než ti předtím. (Co mě taky zaujalo, bylo to, že jsem se v očích těchto lidí, v důsledku toho, že jsem náš současný demokratický stát prohlásil za ne zas tak zavrženíhodný, automaticky ocitl mezi těmi 'nahoře' - protože jak bych mohl něco chválit, kdybych sám nebyl 'za vodou'? Což o to, já skutečně mám pocit, že se mám dobře; faktem ale je, že mnoho z těch, kdo mají pocit, že se mají špatně, se zjevně má lépe než já ... ).

Kdyby šlo jenom o internetové diskutéry, z nichž většina se ani pořádně nepodepíše, asi bych nad tím mávnul rukou (jak říká okřídlený vtip "Na internetu nikdo nepozná, že jsi pes"). Ale podobná optika čím dál více proniká i do žurnalistiky na místa, kde bych ji nebyl čekal. Samozřejmě by mě to nemělo překvapovat u autorů, kteří se nedokázali zbavit marxisticko-leninského vidění světa, kterým se nakazili v mládí a podle něhož vyplývá jediná skutečně podstatná společenská struktura ze vztahu mezi vlastníky výrobních prostředků a námezdními dělníky. (Zjistil jsem ale, že ti, kdo jsou příliš mladí na to, aby s touto nákazou v mládí přišli do styku a získali tak potřebné protilátky, jsou k ní už zase náchylní, i když teď na sebe většinou bere méně otřepané podoby, jako třeba vizi jakéhokoli státu jako ničeho než represivního zařízení, populární zejména mezi některými francouzskými intelektuály.) Na podobnou optiku ale narážím i tam, kde bych ji vůbec nečekal. Tak například v Respektu jsem se v článku Jana Němce před časem dočetl:

Dříve se na chaty „utíkalo“, dnes tam jezdíme „odpočívat“. Dříve se s režimem pasivně „kolaborovalo“, dnes se o politiku prostě „nezajímáme“. Ty rozdíly jsou čistě rétorické. Privatizace života nebyla výlučnou záležitostí komunistické společnosti. Ta obklopila jednání nepřirozeným kontextem a tento kontext do značné míry dezinterpretoval i mlčení tzv. mlčící většiny.

Ano, na první pohledu tu jistá podobnost skutečně je, ale jak hluboká je skutečně paralela mezi kolaborací s totalitním režimem a nezájem o politiku v demokratickém státě? V tom prvním případě pomáhám držet u moci někoho, kdo si tuto moc usurpoval a kdo může lidi nekontrolovaně terorizovat (i když to zrovna třeba tak moc nedělá); v tom druhém rezignuji na své právo se podílet na výběru těch, kteří o nás budou rozhodovat a prostě to ponechávám na ostatních.

I v nedemokratickému státě se člověku může žít dobře - pokud je v jeho čele nějaký osvícený vládce (či naopak vládce, který je příliš bezradný na to, aby lidi příliš utlačoval). Problém je v tom, že nežijete-li v demokracii, nemáte na to, kdo vám vládně žádný vliv, a nemít se špatně tedy můžete mít jedině tehdy, když máte opravdu štěstí. Když štěstí nemáte, je nad vámi nějaký Hitler nebo Stalin, a vy se jenom klepete, aby se ve svém neustálém rituálním boji proti nepřátelům režimu nezaměřil právě na nějakou ze skupin, do které patříte vy. Jak tomuhle zabránit? Zdá se mi, že tu je jenom jeden prostředek, a sice získat kontrolu nad tím, kdo se tam nahoru ubírá. (Samozřejmě že nějací 'ti nahoře' tu vždycky budou - něco tak složitého, jako je stát, musí někdo řídit, takže tu vždy bude nějaká nevelká skupina lidí, kteří budou mít velkou moc, a tím i vliv a předpoklady získávat kromě výhod, které jim právem náleží, i různé další - což je pokušení, kterému ne každý odolá.)

Po zkušenostech z reakci na můj blog vím, že někteří lidé namítnou, že ve skutečnosti nás neovládají ti, koho si zvolíme, ale že za provázky tahá někdo jiný (kapitalisti, židi, ilumináti, ...). Je ale nade všechnu pochybnost, že všechna skutečně důležitá rozhodnutí jsou - rozhodně minimálně formálně - v rukou našich volených zástupců. Samozřejmě, pokud jsou politici - tak či onak - zkorumpovaní (a já nepochybuji o tom, že korupce je v naší současné politice nechutně všudypřítomný element), pak může zůstat u té formálnosti a fakticky může o podstatných věcech skutečně rozhodovat někdo, kdo se za ně schovává. Pak ale máme možnost ty zkorumpované politiky příště nezvolit a na jejich místa vyzvednout někoho, kdo se zkorumpovat nedá. (To samozřejmě předpokládá, že se budeme politikům trpělivě dívat na prsty, abychom viděli, jak to z tou jejich zkorumpovaností v jednotlivých případech je, což je dost únavná práce; jednodušší je samozřejmě hodit všechny politiky do jednoho pytle a nadávat.) Že tu nikdo nezkorumpovatelný není? Pak si nemáme na co stěžovat - máme-li máslo na hlavě všichni, těžko můžeme nadávat, že ho tam má ten či onen. Napsal-li jsem výše, že i v nedemokratickému státě se člověku, má-li štěstí, může žít dobře, musím teď dodat, že naopak i v demokratickém státě nám mohou vládnout blbci. Jenomže nedokážeme-li si nikoho jiného než blbce zvolit, či není-li dokonce vůbec nikdo lepší k mání, tak co můžeme chtít?

Já osobně si ale myslím, nebo alespoň doufám, že skutečnost je prostší. Politici a politická kultura v naší zemi jsou skutečně špatní, a mnozí z nich asi i skutečně zkorumpovaní. Přesto i mezi politiky jsou, tak jako všude jinde, lepší a horší. Úlohou nás voličů by mělo být trpělivě podporovat ty alespoň částečně lepší na úkor těch horších a tak naši demokracii alespoň pomalu a částečně kultivovat. Jinudy, zdá se mi, cesta nevede, nechceme-li tu mít zase nějakého toho Mesiáše, který nám bude zařizovat ráj na zemi pomocí toho, že bude vybíjet ty, kterým se ten jeho ráj nebude líbit.