Senát schválil další z devíti zákonů Rekonstrukce státu. O zákonu, který poslancům zkomplikuje pokoutné přílepky do zákonů, se od roku 2009 hlasovalo čtyřikrát, teprve pátý pokus iniciovaný Rekonstrukcí státu byl úspěšný.

Pokud to ještě nevíte, díky nedávno schválenému přílepku vám mobilní operátoři vám nově mohou změnit smluvní tarif a nemusí vám o tom ani říct. Podobně se v minulosti podařilo do nesouvisejícího zákona na poslední chvíli vpašovat třeba 30 miliardový dárek pro ČEZ, nechvalně známou sKartu nebo snížení daně z benzinu. Poslanci to měli doteď snadné – nové paragrafy do zákona mohli vložit klidně dva dny před schvalováním, anebo dokonce zcela anonymně v rámci výborů, z nichž se nezveřejňuje hlasování.

Odteď to bude těžší: bude se jmenovitě zveřejňovat, kdo co navrhl a jak hlasoval ve výborech a minimální lhůta na podání pozměňovacích návrhů bude 14 dní, aby měli poslanci, média i občané více času na jejich vyhodnocení.

Jak to, že pro zákon, který čtyřikrát spadl pod stůl, najednou všichni hlasovali?

Jsme úplně všichni pro, jenom nás ostatní vždycky přehlasují

Je červen 2009. Česká veřejnost s překvapením zjišťuje, že nový zákon o spotřební dani obsahuje zcela nečekaný dárek pro monopolní ČEZ: zdarma emisní povolenky ve výši několika desítek miliard Kč, na úkor domácností i dalších konkurentů. Na jakoukoli rozumnou debatu ani na alarmování veřejnosti nebyl čas – dva poslanci vložili nenápadné paragrafy do nesouvisejícího zákona jen několik dní předem, jak to umožňoval zákon.

Zhruba v té době sedím jako jeden z členů studentské iniciativy Inventura demokracie s kamerou u lidovce Jana Kasala a ptám se ho, jestli navrhne a odhlasuje zákon, který by minimální dobu mezi podáním pozměňovacích návrhů a hlasováním prodloužil na 14 dní. „Představte si, že by přišly povodně, a bylo by potřeba zákony schvalovat narychlo, co pak?“ Tehdy nás utáhl na vařené nudli – na pohotovou reakci, že k něčemu takovému slouží nástroj zvaný stav legislativní nouze, jsme tehdy nebyli dost trénovaní.

Politici, kteří jedním dechem tvrdili, že s přílepky je potřeba zatočit, a druhým přitom rozporovali všechny konstruktivní návrhy, jak to do budoucna řešit, to měli tehdy snadné i v médiích. Ani moderátoři a novináři se tehdy v tomto a podobných zákonech neorientovali tak, aby politikům neprocházely ty nejsnadnější vytáčky.

Roční „inventuru“ demokracie jsem si pro sebe uzavřel tak, že zákony pro lepší vládnutí, se ve skutečnosti prosadit dají. Jenom je potřeba obklopit politiky prostředím, ve kterém budou doopravdy skládat účty, za to co dělají. Prostředí, ve kterém tlačeni ke zcela konkrétním vyjádřením a ve kterém se nezbaví zodpovědnosti první výmluvou, která je napadne.

Bylo jasné, že je k tomu potřeba výrazně systematičtější přístup než pár studentských schůzek s politiky. A tak jsem rád přijal nabídku organizace Frank Bold (tehdy EPS), abych pomohl vybudovat profesionální občanský lobbingový projekt – dnešní Rekonstrukci státu.

Prostě nám to řeknete trochu konkrétněji

Na zákeřnou otázku „Co s těmi přílepky teda uděláte?“ jsme se v rámci Inventury demokracie asi dvacetkrát dozvěděli (roky před vynalezením geniálního sloganu ANO), že je „Prostě je nebudeme podávat“.

V rámci Rekonstrukce státu jsme se tedy před minulými volbami zeptali písemně, a poněkud konkrétněji: „Podpoříte novelu jednacího řádu Poslanecké sněmovny, která zavede tato opatření: 1) výbory Poslanecké sněmovny zveřejňují zápisy z jednání … včetně jmenného hlasování, 2) prodloužení lhůty mezi druhým a třetím čtením alespoň na dva týdny?“.

158 nových poslanců odpovědělo kladně a hned pár dní po volbách několik desítek z nich přijalo návrh od Rekonstrukce státu, aby společně načetli návrh zákona, který v minulé sněmovně spadl pod stůl.

V září novelu schválila Poslanecké sněmovna a před několika dny také Senát. Návrh, který byl neúspěšně předkládán od onoho června 2009 celkem čtyřikrát, prošel hladce. Proti nehlasoval vůbec nikdo, ani staří matadoři, kteří zákon dříve potápěli.

Zajímavý je jeden detail. Návrh zákona původně obsahoval asi šest opatření, které by proces přijímání zákonů učinili průhlednějším. Po devíti měsících projednávání zbyly v zákoně jen dvě – přesně a pouze ty, ke kterým se poslanci před volbami písemně zavázali.

Když to odložíme, nemusíme být proti

Je pravda, že tento zákon nebude mít tak významný dopad jako třeba zákon o zveřejňování smluv. A právě ten nejvíc drhne. Ale i u něj se ukazuje, že soustředěná pozornost veřejnosti hraje velkou roli.

Považte s jakou neuvěřitelnou kreativitou je zákon donekonečna odkládán: Už dopředu si poslanci prodloužili standardní dobu na projednání. Pak se pokusili se vrátit zákon vládě, která jej ovšem nikdy nepředložila. Následně zaúkolovali ministerstvo vnitra tak, že ministerstvo vlastně žádné zadání nedostalo. Pak do zákona na ministerstvu zkusili dát paragrafy, že by smlouva byla zveřejněná, i kdyby vlastně žádná smlouva zveřejněná nebyla. Atd. Prostě už asi není tak snadné ho s nějakou výmluvou zamítnout.

Dává to naději, že až se zákon jednou skutečně dokodrcá k hlasování, nebude snadné hlasovat proti. Uvidíme. Určitě to ale vyjde dřív než na pátý pokus.