Se zájmem jsem si dnes prošel všechen český denní tisk. Zejména pak Právo a ještě více Hospodářské noviny (HN) věnují až nepřiměřenou pozornost cestě předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wan.

Právo si dalo záležet, aby vedle objektivního a vyváženého článku sinologa Víta Vojty „Co (ne)získáme z cesty na Tchaj-wan“, se v plné nahotě objevil jasný názor redakce v denním sloupku. Vyjádřil ho redaktor Josef Koukal v článku „K normálu“. Zde rozebírá celkem neoriginálně některé argumenty na podporu Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan. Blouzní cosi o údajné "několikaleté koketerii vedení  státu s Ruskem a Čínou pod taktovkou prezidenta" a že prý „ekonomicky nepřinesla (rozuměj tato koketerie) nic, zato oba režimy nám obratem začaly mluvit do kdečeho, včetně rozvrhů zahraničních cesta a umístění pražských soch“. Je to pravda tak trochu, ale ne víc. Kdyby se někdo z našich vrcholných politiků vydal například do Íránu, byl by to také velký poprask a možná, že bychom se nakonec dočkali reakce amerického ambasadora. Ostatně, není to tak dlouho, co americký velvyslanec hrozil odvetou za uvalení digitální daně na americké firmy. Pan velvyslanec měl takovou starost, aby tito velcí ekonomičtí giganti nezchudli o pár miliard korun, že mu stálo za to, vyhrožovat představitelům suverénního spojeneckého státu. Ostatně Spojené státy jsou z vlastní iniciativy v obchodní válce s Českou republikou, respektive s celou Evropskou unií. Proč se někdo tváří, že tomu tak není?

Vrchol všeho v Koukalově článku je ale v samém závěru. Cituji: „Z dlouhodobé perspektivy byly totiž opakované Zemanovy výlety do Číny spojené se studiem umění, jak stabilizovat společnost, větším úletem než Vystrčilův Tchaj-wan". Je to celkem nechutná hra slov novinářského šmoka. Zemanovy pracovní cesty do Číny nejsou určitě „výlety“ a už vůbec ne, aby prezident „studoval umění jak stabilizovat společnost". I celkem průměrně inteligentní foxteriér přece ví, že Zemanův výrok je vytržen z kontextu v rámci zdvořilostní fráze, která nikomu neubližuje.

Čína je v tuto chvíli druhým největším obchodním partnerem ČR. Dováží k nám relativně levné a kvalitní zboží. Zejména pro střední vrstvy, které vesměs nemají výši příjmů redaktorů Práva, má toto zboží vysokou atraktivitu. Ostatně,  podobné je to i v sousedním Německu, jehož je Čína největším obchodním partnerem. A německá ekonomika je tisícerými pouty spjata s tou českou. To znamená, že z vývozu významné části německé produkce do Číny profitují i čeští subdodavatelé.

Německou politickou elitu by úlet, který předvedl Vystrčil a (až na několik výjimek) sinožroutský Senát, nikdy nenapadl. Proč asi? Protože nechtějí narušit své velmi dobře fungující obchodní vztahy s Čínou. Bláboly Koukala a jiných žurnalistů typu: „Je na čase vrátit se k normálu, politice postavené na hodnotách, které sdílíme s partnery a spojenci a které formulovali Havel s Dienstbierem, jak zaznělo včera v Senátu…“. No, ale Havel s Dienstbierem, počátkem 90. let převzali beze zbytku tehdejší politiku Spojených států ve vztahu k Číně. To byla společně Američany a Číňany při jednáních v Šanghaji a Pekingu v roce 1972 formulovaná politika jediné Číny Chce to nelhat, pane Koukale. Ostatně s exprezidentem Havlem jsem se jako český premiér v letech 2005 – 2006 občas setkával, abych s ním konzultoval právě otázky zahraniční politiky. Nevzpomínám si, že by mě před mou státní návštěvou v Číně v polovině roku 2005 řekl něco kritického. Bylo to prostě normální. Jako vztahy dvou suverénních států, které se navzájem plně respektují. Za necelého půlroku poté se v Praze objevil na státní návštěvě tehdejší čínský premiér Wen Ťia-pao (jen tak mimochodem Wen byl do roku 1989 šéfem sekretariátu tehdejšího progresivního šéfa komunistické strany Číny a předsedy vlády ČLR Čao C´- janga, který odešel před událostmi na Náměstí nebeského klidu ze své funkce). Vše nasvědčovalo tomu, že se už tehdy mohlo podařit oživit významným způsobem ekonomické vztahy mezi ČR a Čínou. Tomu ale učinila přítrž Topolánkova vláda, která v těchto aktivitách neviděla smysl. Škoda. Ale já si nepamatuji, že by mně v té době V. Havel za tuto politiku sdělil jedinou výtku. Na druhé straně je pravda, že vláda pod mým vedením byla výrazně proevropsky orientovaná a stejně tak sociální demokracie pod mým vedením.

Opravdu frontální útok vůči Číně a na podporu Vystrčilovy cesty na Tchaj-wan se objevuje v Hospodářských novinách. Je to pochopitelné. Tyto noviny mají amerického vlastníka… V HN se ještě dodatečně adoruje loňský výlet primátora Hřiba na Tchaj-wan. Že se prý tento výlet (jako to samy HN nazvaly) Praze vyplatil. Praha prý dostala podle primátora darem rozsáhlé zdravotnické vybavení, jako jsou roušky a plicní ventilátory, jež prý pak přišly do pražských nemocnic. Bylo to úžasné a jak píší samotné HN, jednalo se o „několik stovek roušek, inhalátorů a výměnných filtrů“. No prostě terno, jak je někdy možné nazvat kapku v moři.

Přiznám se, že nemám chuť se dívat na americko-českou stanici Prima CNN News a připojit se k těm necelým 0,4% přihlížejících z celkového diváckého potenciálu. Ale tam jistě  Číňané dostanou take6 pěkně naloženo.

Myslím, že by Číňané celou věc měli v podstatě přehlédnout. Je to záměrná provokace, jejímž účelem je zkomplikovat vztahy Česka s Čínou.  Na základě eventuálních odvetných kroků Číny masírovat následně českou veřejnost ve stylu: no vidíte, my jsme vám to říkali...

Nejlepší by bylo, nechat toto plácnutí do vody už bez dalšího povšimnutí.

Mezi přívalem argumentů a pseudoargumentů ve prospěch cesty Vystrčila na Tchaj-wan i proti ní je snad jedna zajímavá otázka. Že prý si Česko tímto způsobem musí potvrdit svou suverenitu, aby si někdo nemyslel… No, pokud někdo chce jít touto cestou, tak prosím, ale pak tedy ve vztahu ke všem. Když jsem viděl na televizních záběrech Vystrčila, coby druhého nejvyššího ústavního představitelé českého státu, uctivě shrbeného před státním tajemníkem Pompeem, bylo mně ho líto. Tato osoba se stala, shodou náhodných okolností předsedou Senátu a nedorostla na tuto úroveň. Ale pokud chceme prokazovat sebevědomí zbytečnými monstrakcemi, pak tedy ve vztahu ke všem. I k našim spojencům, kteří nás nevhodně mačkají tam, kam jistě nechceme zajít. Ostatně takový přístup vůči Pompeovi a jeho někdy nevhodným vyjádřením u nás projevili jak premiér, tak ministr zahraničních věcí.

Za pár měsíců může po prezidentských volbách sedět v křesle ministra zahraničí USA někdo úplně jiný a může dělat mezinárodní politiku s poněkud jinými prioritami a akcenty, než to dělá Trumpova administrativa.

 
Jiří Paroubek