Ona těsně nadpoloviční většina českých voličů, která dopomohla ke znovu zvolení vulgárnímu pijanovi, který neváhá hrát kvůli své moci na nejnižší pudy, obcházet ústavu a programově rozdělovat společnost, je evidentně přesvědčena, jak se pořád dokola zdůrazňuje, že zvolila „zkušeného politika“, který bude prý důsledně bránit národní zájmy a ochrání nás před nebezpečími vnějšího světa
.
Neochrání. A nejen kvůli tomu, že mu bude kvůli jeho zdravotnímu stavu rychle ubývat sil, a že celá ta myšlenka ochrany národa někým, kdo nemá reálné pravomoci, ani kapacitu to dělat, je nesmysl.

V politice, i v té mezinárodní, má mnohem větší váhu, jak je ten který stát vnímán, než jaká je realita. Ve spojení s volbami do Poslanecké sněmovny si Česko nyní už definitivně vysloužilo v západní Evropě obraz vystrašeného, nacionalisticko-populistického postkomunistického skanzenu--země, s níž se nedá moc počítat ve snahách postavit se výzvám modernity, konkrétně pak v další evropské integraci.

Stačí si po českých volbách prolistovat západní deníky, nebo si pustit západní televize. Titulky jako „vítězství krajně-pravicového prezidenta“ nebo „vítězství proruské politiky“, mluví za vše. Mohli jsme se vydat alespoň cestou Slovenska, kde proti populistickému premiérovi stojí prezident občanské společnosti, ale výsledek české prezidentské volby nás bude opticky řadit spíše k Polsku a Maďarsku.

No a co? řeknou mnozí Zenamovi voliči, spolu s částí české politické a komentátorské obce, prodchnuté duchem „druhé republiky.“ Budeme společně s Visegrádem pevně bránit naše „zájmy“. A o Zemanově nadstandardních vztazích s Ruskem a Čínou, ať si na tom Západě, co do našich věcí pořád strká noc, myslí, co chtějí. A nic tak strašného se nestane ani v případě, že by Zeman spolu se svými spojenci v partajní politice trochu přidusil s pomocí nových zákonů a vládních opatření, či útoků na veřejnoprávní média, liberální část společnosti. Alespoň nebudou otravovat lid a rušit klid k práci.

Tahle země je přeci naše, nebo ne? Bohužel tak úplně není, ať už budeme heslo Zemanovy „nekampaně“ vykřikovat jakkoliv hlasitě.

Páteř naší ekonomiky „naše“ není vůbec. Ekonomický růst je primárně poháněn zahraničními investicemi, jejichž celková hodnota je nyní okolo 3 biliónů korun. Politické špičky jsou stále více v roli jakýchsi servismanů, kteří zahraničnímu kapitálu jen umetají cestičky. Dokonce i prezident má přímo na Hradě „poradce“ v podobě čínské investiční skupiny CEFC.

Ze země, která je pod vedením Zemana údajně „naše“, odtéká každý rok na dividendách do zahraničí okolo 500 miliard korun--navzdory tomu, že mnohé tyto firmy u nás požívají daňové a další výhody. Více než 13 tisíc „našich“ firem má sídla v daňových rájích.

Globalizace má mnoho tváří, od migrace až po stále propojenější ekonomiku a politiku. Tyto tváře se od sebe nedají oddělit tak, že v některých oblastech prohlásíme naši zemi jen za „naši“, zatímco v jiných oblastech se budeme jako současný prezident poníženě ohýbat před investory, kteří mají dostatek peněz. Anebo vykládat v autoritářských režimech, jak jsme se k nim přijeli „učit, jak stabilizovat společnost.“
Mnohé z „našeho“ ekonomického růstu souvisí s členstvím v Evropské unii a konkrétněji pak v schengenském prostoru. Člověk nepotřebuje být Kassandrou, aby odhadl, kolik z onoho vzmachu české ekonomiky by nám zůstalo v případě, že by Česko bylo vytlačeno z dále se integrujícího jádra EU.

A přesně to se může nyní stát. Zemanovsko-babišovská část Česka si bohužel neuvědomuje, že všechno má svoje důsledky. Zatím může tato část společnosti poměrně snadno podléhat dojmu, že ani ten největší přešlap proti demokracii a dobrým vztahům se zeměmi, na kterých ekonomicky závisíme, nám neublíží. Vždyť se zemi ekonomicky daří, máme nejnižší nezaměstnanost, je u nás bezpečno, "neroztahují se tady žádní migranti" atd.

To vše se ale může začít měnit už za několik týdnů, pokud vznikne nová vládní koalice v Německu. Jejím nejsilnějším společným mottem bude reforma Evropské unie. Ochota přijmout celou řadu návrhů z dílny francouzského prezidenta Emmanuela Macrona bude vysoká.

Česko, které si volbou Zemana vybralo spokojené, mírně nahnědlé zápecnictví, pepřené doma prezidentovými a premiérovými komickými, popřípadě přisprostlými výstupy a antidemokratickou rétorikou, vůbec není připraveno, aby se na reformách EU podílelo.

Jako by to bylo to nejdůležitější, s čím si máme na mezinárodní scéně poradit, Andrej Babiš jezdí po Evropě s populistickými výkřiky, jak je prý nutné zabránit jakýmkoliv migrantským kvótám a odmítnout navrhovanou podobu evropské azylové politiky--tzv. Dublin IV. Jenže změny se budou dít nejen v oblasti azylové politiky, ale na mnoha dalších frontách.

Český ekonomický zázrak se zdá být pevný jako žula, ale ve skutečnosti je zcela závislý na exportech do těch zemí, které se mohou cítit po právu zaskočeny už samotným znovu zvolením někoho, jako je Zeman. Český ekonomický růst navíc začíná narážet na uměle vybičovaný strach z migrace jakéhokoliv druhu, takže podniky volající po nových zaměstnancích, nemají odkud brát.

Před časem jsem napsal, že Česko je montovnou strachu a průměrnosti. Volba prezidenta to potvrdila. Lidé, kteří Zemanovi znovu pomohli na Hrad, jsou prý ti sociálně slabší, s nižším vzděláním atd. „Povýšená“ pražská kavárna je prý nemá podceňovat, má s nimi mluvit, brát je vážně.

Dobře. Začněme tedy sdělením, že případné negativní ekonomické a politické dopady českých sněmovních a prezidentských voleb na rozdíl od vzdělanější, kosmopolitnější a jazyky vládnoucí části společnosti dopadnou především na ně. Měli by se začít připravovat na horší časy.