Sebekritika aneb tři dezinformační rozloučení

21. 02. 2019 | 23:28
Přečteno 2557 krát
Česká debata o dezinformací je na poměry střední Evropy relativně intenzivní a komplexní. To by nás však nemělo uklidňovat, ale spíše motivovat k tomu, abych se bavili i o složitých otázkách a nebáli se hledat nové přístupy.

V české debatě o dezinformacích je dlouhodobě angažována řada aktérů z různých profesních a společenských okruhů. Tomuto tématu se dostává značné pozornosti ze strany médií. Výjimkou není ani sdílení zkušeností mezi zástupci státní správy a expertní komunity, což demonstruje například Audit národní bezpečnosti z roku 2016. Česká republika nečelí dezinformačním kampaním srovnatelným například s Ukrajinou a má resistentnější mediální prostředí a veřejné instituce než ostatní země postkomunistické Evropy. Tato kombinace existence obecného povědomí o daném tématu a relativního bezpečí nám poskytuje unikátní možnost přemýšlet o problematice dezinformací komplexně a vzít v potaz i její jemnější nuance. Což mimo jiné znamená i snahu reflektovat, jakým způsobem o daném tématu přemýšlí expertní komunita.

I přestože se diskuze o tom, jak experti přemýšlejí o předmětu svého výzkumného zájmu, může zdát ryze teoretická, není tomu tak. To, z jaké perspektivy je určitá problematika popisována, má totiž mimo jiné dopad i na to, jak se posléze řeší (zejména pokud je definována jako společenský problém, což u dezinformací bezesporu platí). A proto je výstup této sebereflexe relevantní nejen pro úzkou skupinou odborníků, ale může mít dopad i na celospolečenskou debatu.

Autor by si dovolil tvrdit, že současná paradigma (tedy způsob, jakým se o dané problematice přemýšlí a jak se zkoumá) výzkumu dezinformací zasluhuje několik zásadních úprav. A to s plným vědomím toho, že se v řadě svých předchozích výzkumů řídil jejími konvencemi (proto je na místě chápat tento text též jako sebekritiku či méně vyhroceně řečeno sebereflexi). Zaprvé je nutné snažit se aplikovat na toto téma nové výzkumné přístupy. Zadruhé je třeba diskuzi o dezinformacích oddělit od problematiky ruských informačních operací. Zatření je nutné nepřemýšlet o dezinformacích pouze v bezpečnostním kontextu. Tyto body se v rámci tohoto textu autor pokusí blíže osvětlit.

Debata o dezinformacích často začíná a končí pouze u jednotlivých případů (či případně narativů – tedy způsobů, jakým je určitý děj interpretován), které sice mohou být fascinující svou bizarností (jinými slovy odlišností od konvenčního vnímání reality), avšak jejich existence sama o sobě o mnohém nevypovídá. To, že si některé skupiny obyvatelstva mohou myslet něco jiného než jiné, totiž není příliš překvapivé zjištění. Navíc ona část informačního prostředí, pro kterou se vžil pojem dezinformační platformy, zatím byla zkoumána pouze velmi nedůsledně. Alespoň, pokud je autorovi známo, zatím neobjevila se snaha o její vnitřní segmentaci snažící se popsat spíše to, čím se platformy uvedené na kanonických seznamech liší než na to, co mají společné. Při zvolení této výzkumné perspektivy, není divu, že výstupem může být pouze opětovné potvrzení faktu, že existuje určitý segment informačního prostoru, který se vyznačuje výrazně jinými názory na společensko-politické dění než mediální mainstream. Bohužel toto zjištění nás nikam neposouvá.

V budoucnu je proto třeba snažit se více zasadit jednotlivé narativy typické pro platformy šířící dezinformace do širšího kontextu české společenské debaty. Lze se například divit tomu, že se objevuje řada dezinformací o islámu a migraci, pokud toto téma bylo sekuritizováno (tedy primárně pojímáno jako bezpečnostní problém) v rámci celé společenské debaty a záměrně manipulativně o něm informovala i některé média? Je nutné se více zaměřit na samotným mechanismus šíření dezinformací informačním prostorem. Je nutné hledat metody, které nám umožní zjistit více o šíření dezinformací nezvyklými způsoby – například řetězovými maily. Mimochodem studie Českých elfů je v tomto ohledu dobrým začátkem. Musíme se více zaměřit na zkoumání dopadu dezinformací na rozhodování a vnímání společensko-politických událostí a to zejména u zranitelných skupin obyvatelstva (které si však předtím musíme být schopni vůbec vydefinovat). Je třeba lépe a podrobněji popsat fungování, motivace a názorové pozice osob a platforem šířících dezinformace. Samozřejmě není pravdou, že by se výše zmíněným oblastem nikdo v minulosti nevěnoval pozornost, ale komplexní a metodologicky solidní studie doposud chybějí. Výzkumných výzev, umožňujících lépe pochopit roli dezinformací v české společnosti, je tedy stále dost.

Oddělit debatu o dezinformacích od debaty o ruských informačních operací je nutné nikoli z toho důvodu, že by Ruská federace tento nástroj pro posílení svého vliv nepoužívala. Tento fakt není třeba dokazovat a je například na místě, že se toto konstatování objevuje i v oficiálních dokumentech českých a zahraničních institucí. Otázku je však nutné položit opačně. Je klíčovou charakteristikou dezinformací a jejich šiřitelů skutečnost, že slouží k podpoře ruských vlivových operací? Snaha odpovědět kladně se velmi záhy dostává do rozporu s fakty známými o české dezinformační scéně (autor se tomuto faktu již věnoval v jednom z svých předešlých textů), ale také automaticky předurčuje náhled na problematiku. Pokud jsou všichni ti, kteří šíří dezinformace, spolupracovníky Ruské federace nemá smysl zabývat se jejich osobními motivacemi, identitami či partikulárními politickými (či jinými) cíli. Pokud je každá dezinformace ruského původu, dává smysl hledat spojitosti mezi všemi jednotlivými případy, protože zřejmě musí být součástí širší kampaně koordinované z jednoho centra. A pokud jsou dezinformace uměle vytvořené vnějším nepřítelem za cílem rozložit naši společnost, nemá smysl zaobírat se jejich argumentací, ale je v prvé řadě nutné jejich tok zastavit. Tato externalizace problém je riziková, jelikož elegantně umožňuje vyhnout se debatě o problémech v našich společnostech.

Autor netvrdí, že neexistují případy, kdy je výše nastíněná perspektiva opodstatněná. Samozřejmě, že se v českém kontextu v minulosti s vysokou pravděpodobnostní dezinformace ruské původu vyskytovaly. Problémem však je, že pokud se za součást ruské informační operace označí en bloc všechny dezinformace a polopravdy v mediálním prostoru, není možné skutečně nebezpečné případy odhalit a popsat, jelikož zůstanou skryty pod nánosy balastu. Neopodstatněné používání nálepky ruských informačních operací nejen odvádí pozornost, ale též dělá z Ruské federace mnohem schopnějšího a vlivnějšího aktéra než který ve skutečnosti je. Je nutné pochopit, že snaha oddělit debatu o dezinformacích od debaty o ruských informačních operacích, nemá za cíl vyvinit Ruskou federaci z nepřátelských praktik na českém území či podkopat iniciativy snažící se jim čelit, ale spíš poukázat na to, že jde o dvě překrývající se, avšak nikoli totožné problematiky.

Debata o dezinformacích je v současné době do určité míry na bezpečnost. Vzhledem k rámování této problematiky zhoršením vztahů mezi západními státy a Ruskou federací (často nešťastně označovanou vágním pojmem hybridní válka) a citlivostí bezpečnostních institucí na nové výzvy, je to pochopitelné (a možná bylo i do jisté míry nevyhnutelné). Je však nutné si uvědomit, že tento typ aktérů bude přirozeně preferovat bezpečnostní perspektivu spojenou s informační válkou či problematikou propagandy, na kterou je schopen nabídnout pouze určitý typ reakce. Opět, nutně to neznamená, že v některých případech tato perspektiva (a s ní spojená řešení) není na místě, avšak nelze takto redukovat celou debatu. Tento přístup totiž nahrává byrokratizaci, která z řešení problému vytěsní aktéry jiného než bezpečnostního charakteru, a může vyústit v omezení občanských práv.

Přitom aktéři z ostatních oborů – PR experti, učitelé či novináři – mohou přinést nové perspektivy a přístupy, které vyprodukují inovativní řešení a mohou oslovit nové skupiny obyvatel (konkrétní příklad ze Slovenska autor již popsal v jednom ze svých předchozích textů). Větší otevřenost debaty také zabrání tomu, aby se stala neopodstatněně paranoidní a zbytečně plýtvala energii na hledání užitečných idiotů mezi kritiky současného paradigmatu. To samozřejmě neznamená, že by bezpečnostní aspekt měl z debaty o dezinformacích zmizet úplně (logicky ani nemůže, jelikož z dezinformace se v určitém kontextu může stát bezpečnostní hrozba), avšak příležitost prosadit se by měli mít i další perspektivy. Jinou otázkou je zájem nositelů těchto perspektiv do debaty vůbec vstupovat. Není však důvodu, proč je v tom omezovat či se je nesnažit přímo zaangažovat ve chvílích, kdy to bude dávat smysl.

Autor byl v rámci tohoto textu k současnému stavu české debaty o dezinformacích relativně kritický, což však neznamená, že by si nebyl vědom dosažených úspěchů. V souvislosti s dezinformacemi se podařilo mimořádně aktivizovat občanskou společnost (namátkou lze zmínit aktivity jako je Zvol si info, České elfy nebo program Kremlin Watch) a přijít s nekonvenčními institucionálními reakcemi (například Centru proti terorismu a hybridním hrozbám fungující pod Ministerstvem vnitra je v evropské kontextu relativně unikátní). České republika se navíc na úrovni Evropské unie profiluje jako jeden z vedoucích států v rámci této agendy. To jsou jistě úspěchy, na které je možné být právem hrdý a ocenit všechny ty, kteří přispěli k jejich dosažení. Zároveň však není možné usínat na vavřínech a je nutné využít kreditu, který byl v této oblasti získán k tomu, abychom debatu o dezinformacích pouze nerecyklovali, ale byli též schopni posunovat dopředu – a to nejen doma, ale i na úrovni Evropské unie. Autor se domnívá, že právě rozloučení se třemi výše zmíněními postuláty, které do jisté míry definují dosavadní českou debatu o dezinformacích, nám v tom může velmi pomoci.

Text vychází z příspěvku, který byl přednesen na konferenci EaP&V4 Countries Countering Disinformation.

Komentáře

Aktuálně.cz má zájem poskytovat prostor jen korektně a slušně vedené debatě. Tím, že zde publikujete svůj příspěvek, se zároveň zavazujete dodržovat Kodex diskutujících. V opačném případě se vystavujete riziku, že příspěvek administrátor odstraní z diskuse na Aktuálně.cz. Při opakovaném porušení kodexu Vám administrátor může zablokovat možnost přispívat do diskusí na Aktuálně.cz. Přejeme Vám zajímavou a inspirativní výměnu názorů. Redakce Aktuálně.cz.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gazdík Petr · Glanc Tomáš H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jaroslav · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Navrátil Marek · Němec Václav · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy