Co dělat? Můžeme apelovat na politiky, ale to je házením hrachu na stěnu. Ti raději zatáhnou záclonky a budou se tišit vědomím, že do konce jejich funkčního období nic podstatného nebude. Zásadním rozhodnutím je zvolit vzdálenou perspektivu z možných cest, na které je záhodno se pozvolna připravovat:

Fakta
Již asi 250 let se umí měřit teplota a jsou o ní záznamy. Podstatně kratší dobu máme nějakou informaci o obsahu oxidu uhličitého ve vzduchu; teprve posledního půl století jsou dostupné jeho přesné analýzy. Z kronik a z nejrůznějších nepřímých objektivních informací (letokruhy dřeva, složení polárních ledovců, říčních usazenin a jiných geologických dat) se dají zhruba rekonstruovat teploty i koncentrace CO2 v historických dobách i v dávných geologických obdobích.

Cit
Na základě nedávného vývoje se lidé snaží odhadnout, kam to půjde dál. Podle dat, která si jednotlivec nebo nějaká skupina vybere, budou klima-skeptici hlásat, že změny klimatu jsou běžným zjevem. Takže se vlastně nic neobvyklého neděje – což je něco mediálně zcela nezajímavého. Že se tedy jen musíme vnějším podmínkám přizpůsobovat, jako tomu bylo nutno vícekrát v lidské historii.

Publiku, které se rádo bojí, budou naproti tomu klima-alarmisté prorokovat, že svět se šíří do brzké záhuby oteplením, následným zvednutím hladin oceánů a nezvyklým rozkolísáním počasí. K tomu přidají důvody, proč si za to lidstvo může svou bezstarostností, zejména přírůstkem množství atmosférického CO2 ze spalování fosilních paliv. Řešení vidí v razantním omezení používání fosilních paliv, nejlépe odstavením spalovacích procesů v elektrárnách a v dopravě. Odtud pochází tlak rozčilených jednotlivců, občanských sdružení, zelených stran a neziskových organizací, včetně mezinárodních panelů na politiky, aby zachránili svět. Leč politici a vlády jen tu a tam deklarují verbálně svou účast a pro uklidnění veřejnosti tu a tam chaoticky podporují nějaká dílčí opatření.

Rozum
Studený čumák přírodovědce a technika, který umí počítat, se začne zaobírat čísly a souvislostmi, přijde také na to, že je tu cosi naléhavějšího než jenom množství CO2, které bylo za posledních sto a něco let vypuštěno do prostředí. Z celkového geology objeveného uhlí byla za tu dobu spálena už jedna čtvrtina. Stěží se dá očekávat, že se pokročilejším průzkumem objeví nějaké nevídané, nové zásoby. Umíme rakety, ale nejspíš žádné uhlí není na Měsíci, na Marsu ani dál. Kdyby setrvala jenom současná spotřeba, tak by za 300 let již nezbylo. Ropy je o trochu více a zatím nalezeného zemního plynu stěží na 50 let. A to teprve začíná s masivní spotřebou stále divoce se zalidňující část tzv. třetího světa!

Takže, sice ne za našeho života, ale v historicky blízké době, dojde ke konci civilizace, založené na profitu z energie spalování fosilních paliv. Pak už klimatické změny budou zcela nezajímavé.

Co dělat?

Můžeme apelovat na politiky, ale to je házením hrachu na stěnu. Ti raději zatáhnou záclonky a budou se tišit vědomím, že do konce jejich funkčního období nic podstatného nebude.

Zásadním rozhodnutím je zvolit vzdálenou perspektivu z dvou cest, na které je záhodno se pozvolna připravovat:

1) Zchudnout: omezit spotřebu zboží, energie a dopravu tak, aby na to stačily obnovitelné zdroje. Obnovitelné zdroje však jsou omezené a leckde se již na hranici narazilo. (Kde byste dnes našli u nás místo na pořádnou vodní elektrárnu? A stavět větrníky v chráněných oblastech se nehodí atd.) Takže skromnost, kterou lidé obecně nemají rádi. Dá se snad pěstovat v uzavřené společnosti, razící mesiášské doktríny a držené při nich tvrdou diktaturou. Dokud však existuje společnost otevřená, vždy bude pod tlakem konkurenční výhody těch, kdož si dobrovolnou chudobu neukládají.

2) Použít záplaty: s tím, že hlavním problémem je CO2, jsou navrhovány, a zejména evropskými dotacemi rozmařile podporovány, výzkumy metod zachycování CO2 a jeho ukládání jinam, než do atmosféry. Z technického hlediska je to nesmysl, protože na zakoncentrování CO2 bychom spotřebovali podstatnou část energie, získávané ze spalovacích procesů. Navíc, do podzemních prostor se toho vejde málo. Poměrně dost by se dalo uložit na dno oceánů v hloubkách pod 3500 m; i tam je možnost, že se z toho jednou stane časovaná bomba. Na pěstování rychle rostoucí a biopalivo poskytujících rostlin není mnoho volného prostoru. Fotochemické reakce (umělá fotosyntéza s katalyzátory místo živé hmoty) se hledá, avšak zatím je účinnost malá a náklady velké.

3) Vymyslet něco nového: to je zatím běh na dlouhou trať. Jedinou obecně dostupnou náhradou fosilních paliv je dnes energie jaderná. Přestože využívání radioaktivního štěpení patří k nejpřísněji sledovaným technologiím, zajišťujícím špičkovou, a jinde nevídanou bezpečnost, setkává se stále více s nevolí zelené veřejnosti. Je tu však ještě další cesta, jaderná fúze. Je to zdroj energie téměř nevyčerpatelný (na současnou roční spotřebu ČR by stačilo 3,2 t lithia a 1 t deuteria, které se dá izolovat z vody). Kromě toho nevznikají žádné radioaktivní odpady a nejde o řetězovou reakci, takže se dá kdykoliv okamžitě zastavit. Reakci známe z vodíkových bomb, kde se záměrně klasickou jadernou náloží okamžitě zapaluje velké množství izotopů vodíku. Protože k reakci dochází jen při extrémně vysoké teplotě, tak se jaderná fúze v laboratoři provádí nejčastěji v palivu, levitujícím v silném magnetickém poli ve vakuové komoře tzv. „tokamaku“. Spotřeba energie na udržení chodu je však v „malých“ aparátech (např. pražský tokamak s komorou o průměru 0,7 m) taková, že získaná energie ji nepřevýší. Bylo vypočteno, že energeticky účinný tokamak musí být podstatně větší, takže je od roku 2007 budováno v Cadarache na jihu Francie zařízení ITER (International Thermonuclear Experimental Reactor)s komorou 18 m (za finance USA, UK, Ruska, Číny, Indie, Jižní Koreje, Japonska, Švýcarska a EU – tedy i naše). Spuštění experimentálního provozu bylo plánováno na rok 2025. Víte o tom, že na ITER přispíváme? Místo toho, aby toho byla plná média a pro nadané mladé bylo nejvyšší metou na projektu pracovat, na odkaz „ITER“ dá Google 40 milionů odkazů za 13 let; srovnejte „Greta Thunberg“ 340 milionů za rok. Pak se divme, že už USA snížilo své příspěvky a zelení v Německu tlačí na vystoupení z projektu.

Hurá do éry bez fosilních paliv ve XXV. století?