Zbyněk Petráček z Lidových novin ve svém článečku z pondělka 14. února mi promluvil z duše. V podstatě správně poukazuje na to, že pro funkci zmocněnce lidských práv je podstatný typ člověka, tedy něco jako disident, tj. ten, který stojí v dosti vyhraněné pozici proti současnému převažujícímu mínění. Já dodávám: mínění vlády, samospráv, ať lokálních nebo regionálních a nejméně 40 % obyvatelstva v této společnosti. Mám o naší společnosti přece jen lepší mínění, než udávají statistiky.

Takovým člověkem byl nepochybně Michael Kocáb. Pro to také nemohl v tom společenství, ve kterém se vyskytoval a snažil se něco prosazovat, uspět. Byl totiž úplně někdo jiný: disident. Možná, že si to ani neuvědomoval, ale byl takový svým uskupením.

Samozřejmě jde o to položit si otázku, zda člověk tohoto uzpůsobení může něco v tom obklíčení zmoci. Jen stěží a jen něco málo, dlužno hořce poznamenat. Význam takového druhu práce ale spočívá v tom, že poukáže na rozpory, chcete-li hnusy a neschopnost administrativy, která tohle dnes a ještě dlouho nepochopí. Práce osvíceného zoufalce připraveného na nejhorší! To může ve svých důsledcích později hrát ozdravnou roli.
Takový člověk nemůže být dnes do této funkce ani nominován.

Jde o to, jestli tu platí dělat aspoň něco dobrého a klást překážky nepravostem i v nepříznivé době, nebo je to už za hranicí, kdy ani to možné není a kdy takový člověk posvěcuje svoji přítomností i věci, s nimiž souhlasit nemůže a bere je jako nutné zlo. Rozeznat tu hranici zrovna dnes není až tak těžké!

Nové zmocněnkyni přeji hodně síly a trpělivosti!