Často se ptáme, co všichni ti chlápci, kteří postávají všude kolem důležitých osobností i událostí, kde se takoví lidé vyskytují, dělají a co vlastně mají na práci. Vypadají nenápadně, zapadají do davu a jsou k nerozeznání od často i právě těch důležitých osobností. Říká se jim „sekuriťáci“.

Nedávno jsem měl možnost dostat se právě těmto hochům do práce. Proprali mi prádlo pořádně – a blbec jsem si to docela zasloužil.

Ta příhoda je hodna zaznamenání, a já se o ni rád podělím. Protože moje téma je zdánlivě jiné, než se mi šoupá do bot. Ale jak příhoda dosvědčí: skoro všechno souvisí se vším!

Nedávno jsem byl pozván na kanadské velvyslanectví v rámci připomínky slavného dne pro všechny Kanaďany, kterým je 1. červenec, Canada Day.

Přišel jsem pozdě a jako přespolní jsem u sebe měl aktovku, ve které nosím vše potřebné i nepotřebné, většinou papíry. Chodím s ní jako agent s teplou vodou, pořád. Tentokrát jsem tam měl strčený mobil, který většinou nepoužívám a taky kapesní nožík – no, nůž.

Dívenka u vstupu si odškrtla mé jméno a potvrdila, že jsem byl pozván, což, jak se ukázalo později, mělo svoji důležitost. Sdělila mi na můj dotaz, že tašku mohu a mám dát do šatny.

To už jsem měl v jedné ruce sklenici šampaňského na přivítání a ve druhé - tu tašku. Prodíraje se početnými davy pánů a dam, hledal jsem šatnu, kterou jsem nenašel. Přiznám se, že jsem ji ani příliš nehledal. Postavil jsem tašku do méně frekventovaného kouta a věnoval se společnosti a obdivu kreací dámských šatů, klobouků a ovšem i tomu, co se vyskytovalo pod nimi nebo v nich. Podívaná pro muže mého věku skutečně inspirující.

Přítomnost ministra zahraničí, předsedy Senátu a skoro celého pražského diplomatického sboru nebyla pro mne dominantní. Nepochybně však vyvolávala neutuchající pozornost jiných.

Za chvíli, asi po 10 minutách, jsem tašku zkontroloval, byla na svém místě. Pak už ne. To mne trochu znepokojilo, ovšem pouze do míry odpovídající požitému šampaňskému. Horší bylo, že mne vyhledala ona mladá dívenka a vyzvala mne, abych šel za „sekuriťáky“. Ten výraz tu mezi personálem byl zřejmě zažitý. Okamžitě mi došlo, co se stalo: Bomba! Průšvih! Taky, že ano. To už si mne pánové podávali.

Trvalo to dobře půl hodiny než si mne „prolustrovali“. Jak jsem pochytil, od narození až do dnešního dne, včetně toho, co ještě dělám. Informace si ověřovali okamžitě telefonickými dotazy, nevím kam. Moji aktovku už měli prohlédnutou v tom přístroji a klidně mi ji podávali.

V prvním okamžiku se tvářili přísně a já viděl, že si jen tak nehrají na machry. Když jsem jim v dobrém uvedl, že jim trvalo přesně 10 minut, než postřehli nebezpečí, byli docela spokojeni a brali to jako pochvalu.

Z tohoto příběhu si vezměme všichni poučení:

Neberte si na rauty tašku! A když, tak ji nechejte na k tomu určeném místě. Nejlepší je ovšem chodit bez tašky, ale našinec žádné „podržtašky“ k ruce nemá. Musíme se s tím smířit a zařídit se.

A berte na vědomí: velký bratr nad Vámi stále bdí!