Z iniciativy lidí ze čtrnáctideníku Romano hangos (Romský hlas), jehož vydavatelem je spolek Společenství Romů na Moravě, a za podpory spolku IQ Roma servis a Muzea romské kultury, všechno v Brně, byla před krátkou dobou podniknuta studijní cesta do Užhorodu, který leží v těsné blízkosti slovenské hranice. Tedy na samé východní hranicí Schengenu.

Důvodem pro naši cestu byly historické reálie, které mají mnoho společného s historií naší země – a ovšem s životem Romů tady a tam. Podat svědectví o jiném světě, který svými vnějšími znaky se značně liší od naší přítomnosti, ale svými reminiscencemi z minulosti stále ukazuje na společně sdílené charakteristiky a problémy…

V létech 1919 až 1938 byla Podkarpatská Rus a v ní ležící Užhorod součástí Československé republiky. Z popudu prezidenta Masaryka už v roce 1926 byla zde založena první základní škola pro cikánské děti. V Užhorodu je dodnes, cikánské děti do ní chodí dále. A jak už je téměř pravidlem, i tady do této školy ukrajinské dítě nezabloudí. Po válce se stala Podkarpatská Rus z vůle Stalina částí Ukrajiny.

Co mohlo být tím důvodem, že právě tady, na nejzazším východním okraji území tehdejšího Československa, vznikla naprosto unikátní a tehdy jediná cikánská škola, se můžeme jenom dohadovat...

Při mé první návštěvě v polovině devadesátých let m. s. stála škola na okraji cikánské osady. Dnes po dvaceti létech je místo osady rozsáhlá nekultivovaná louka.

Po osadě ani památka, jen na okraji té louky chýše, jak vystřižená z romantické pohádky, bohužel však obklopená jakýmsi blíže nespecifikovaným odpadem. A to v nejtěsnějším sousedství školy. To jsou charakteristické průvodní jevy, se kterými se tady setkáte, pokud jsou v místech jiných vyloučených lokalit obývaných jedině místními Romy. Tyto skvrny na tváři města zřejmě nikomu nevadí. U nás podobné lokality nazývané jako vyloučené tu jsou nazývány „miesta kompaktnovo naživania“, bůh suď proč? Snad jen proto, že kompaktní zní lépe než segregovaný.

Ale škola tu stojí stále. Děti čilé, veselé, spontánně reagující na podněty. To nám udělalo radost. Je to však skoro jako tehdy před léty. Celkem nepříliš rozlehlý přízemní domek byl ještě krátce před naší návštěvou neomítnutý a v dosti špatném stavu. Současné menší opravy provádí náboženská nadace z USA. Škola má tři třídy, menší knihovnu a historický sál připomínající slavnou historii jejího vzniku za Československa i některé učitele. Byli mezi nimi i Češi. Je to vše až dojemné, když současně na každém kroku vnímáte nedostatek financí patrných na vybavení. To vynikne v okamžiku, kdy projíždíme městem a míjíme jinou školu, která se shodou okolností stále jmenuje Masarykova. Rozměrná budova, zářící čerstvými barvami na fasádě, nepochybně po rozsáhlé rekonstrukci. To je jistě hodné ocenění a uznání snahy města podporující vzdělání. Jenže i toto uznání mělo pro nás trpkou příchuť.

To jsme si uvědomili při návštěvě a krátké debatě se starostou Viktorem Pogorelovem. Jako starosta byl zproštěn funkce v lednu 2014 při politických změnách charakterizovaných Majdanem. Rozhodnutím místního soudu se po devíti měsících vrátil do funkce. Jako bych slyšel některé ze starostů našich měst, když mluví o Romech.: „Řeknu vám přímo se vší úctou k Romům, existují práva a existují povinnosti. Nesouhlasím s tím, když lidé pouze vymáhají svá práva a neplní povinnosti. V takové situaci začíná segregace. My jejich děti krmíme, zlepšujeme podmínky jejich života, dáváme jim studijní pomůcky, vybavujeme veřejné budovy infrastrukturou, pitnou vodou…“ Nic z toho, co řekl, není ani vzdáleně pravda. Město Romům nepomáhá vůbec.

Nabízí se srovnání se situací v naší zemi. Při vší kritice a vědomí všech limitů, které v naší společnosti panují, to srovnání je až neskutečně pro nás příznivé. Možná by to mohli a měli ocenit i naši Romové.

Při debatě s několika málo romskými autoritami jsme netajili, že bez funkční a plné demokracie se nelze dočkat ani pokroku v životě Romů. Naší radou místním Romům byla naše výzva k úsilí o vstup Ukrajiny do EU. A to jen dva dny poté, kdy náš parlament pustil dohodu EU s Ukrajinou.

Frustrace z nedokončené revoluce z Majdanu mezi obyčejnými lidmi je tu zřetelná. Není zcela zřejmé, zda se jedná o totální rezignaci nebo naději na nové úsilí o funkční demokracii.