Mladíci z Asie a Afriky, kteří se objevují houfně v některých evropských státech , zejména v Německu a ve Švédsku, se chovají neomaleně vůči Evropankám a tím vzbuzují proti sobě averzi, která ještě jejich postavení zhoršuje.

Je nepředstavitelné pro evropského muže a věřím, že i pro většinu Afričanů i Asiatů, dovolit si vůči jakékoliv neznámé ženě osobní tělesný kontakt, osahávání nebo dotyky v plaveckém bazénu, či neomalené zírání na tělo ženy oblečené v plavkách.

Je to cosi nečekaného, co se ve dřívějších migračních vlnách u mužů jiných etnik nevyskytovalo – a že jich v minulosti bylo. Jako by současní migranti ztratili jakoukoliv kontrolu nad svými pudy a pod dojmem válečných hrůz nabyli dojmu, že ztráta všech pravidel hry v jejich zemi platí i v hostitelské zemi, o jejíž přízeň právě usilují.

Nemusíme být puritány, abychom si mysleli, že evropský muž je imunní vůči půvabům žen a že netrpí nenaplněnými představami, zabíhajícími za rámec dohodnutých hranic. Zřejmě staletý vývoj vztahů mezi mužem a ženou dozrál v těchto končinách do stadia, že muži nezbývá než získat přízeň ženy jen dobýváním stále ještě v hranicích jisté rytířskosti, dané obdivem ženy jako nejdokonalejšího výtvoru přírody. Kupodivu to platí velmi často i u jinak neskonalých primitivů.

Často se mi v těchto souvislostech nabízí srovnání s Romy. I oni jsou přece svým původem orientálci a přes dlouhá staletí života v Evropě si zachovali své neopominutelné orientální prvky. Vzpomeňme na rozdílné postavení ženy a muže v romské pospolitosti: žena jako ochránkyně krbu a ohně, muž zabezpečuje ochranu rodiny a její přežívání. Starý muž je i dnes stále uctíván a jeho názor platí co zákon. Jednání mužů se ženy neúčastní a jsou od něho odpreparovány. Žena následuje muže a to i své syny s odstupem několika kroků na veřejnosti a podobně. To přece jsou charakteristické způsoby projevů v životě romské pospolitosti kdekoliv v Evropě i ve světě a nepopřou orientální původ.

Jaký vztah mezi mužem a ženou mezi Romy však panuje doopravdy?

Pocházím z rodiny moravských Romů, kteří žijí na půdě dané hranicemi bývalého Rakousko-Uherska po několik století. Tato etnická skupina byla decimována genocidou během 2. světové války. Nemohu vědět, jak se chovali moji dávní předkové vůči svým ženám, mohu jen soudit podle zkušeností, které jsem nabyl se svým otcem a ještě nepatrnými pozůstatky těch, kteří tu po válce zůstali. Byl jsem svědkem toho, jak moje matka fackovala mého otce, dej mu Pane boží klid na nebesích, za to, když mu přišla na nějaké galantní dobrodružství. Otec držel s rukama připaženýma a ani necekl, přestože mužský princip mu dovolal občasný úhybný manévr v dokonalé věrnosti ženě. Tak to u Romů před léty bylo: „prásto“ (odsouzen do vyhnanství) dohoda společenství, nedovolovala ženám nevěru, a v případě, že se tak stalo, vyřazovala je mimo společenství, což byla tragedie, zatímco u mužů to nehodnotila tak přísně. Nemusí se nám to líbit, ale mělo to svoje opodstatnění, jak lze vysledovat i z jiných společenství.

Přesto romský muž se choval vůči své ženě s úctou a do jisté míry jako gentleman. Choval se tak i vůči jiným ženám a nedovolil si jakýkoliv jiný osobnější kontakt, pokud šlo o cizí ženu. To ani náhodou a nevzpomínám, že by se někdo z blízkých a známých proti tomuto příkazu zpronevěřil. Ovšemže Romové bílou ženu obdivovali a jistě po ni i toužili. Ale podle rytířských představ, myslete si o tom, co chcete. Ženu tímto způsobem dobývali a ne jinak, tak, jak to bylo v celé evropské společnosti zvykem.

Často byli úspěšní, neboť protivy se přitahují, známá věc - a to platí pro obě strany.

Kdy se to stalo, že se tak romští muži chovali nebo to bylo od počátku jejich pobytu v Evropě? Těžko říct. Jedno je však jisté: zákon o přežití jim diktoval právě takový způsob života. Platilo vždy: neprovokovat a nedělat to, co by proti nim vzbudilo obecnou averzi. Škoda, že už to dnes neplatí. Ale doba je jiná a i ti Romové jsou jiní.

Ale k věci:

Dostávám se tak k závěrům, které nemíním nikomu vnucovat, jsou však evidentní.

Romové pro společnost nikdy za celá ta dlouhá staletí nepředstavovali nějaké výrazné nebezpečí, dnes se tomu říká bezpečnostní rizika. Zachovávali si jen prvky, které jim umožnily přežívat: neprovokovat, zmizet z očí, utéci, když bylo zapotřebí. Zachovali si svoji řeč, velká zbraň na jejich ochranu, svoje stravovací návyky ještě z dávné Indie, jejich pravlasti, udrželi si těsnou soudržnost a vůči těm, kteří jim projevili důvěru a toleranci, byli až nezřízeně pohostinní a přátelství bezelstně opětovali. Co na tom, že si uchovávali svoji identitu. To nemuselo nikomu vadit. Vadilo vždy jen to, že byli jiní a že je lidé neznali. To platí i dnes. Polní pych a drobnější podvody vůči gádžům byly jen nezbytným rámcem v boji a existenci. Tvrdá a nebezpečná kriminalita Romů tehdy žijících ve venkovských společenstvích nebyla zaznamenána.

To byly racionální prvky, které umožnily Romům přežít až do dnešních časů. Stejně tak racionálně by se měl a mohl chovat i stát a celá společnost. Totiž: dostat Romy nahoru a mezi sebe. To by byla veliká úleva pro státní rozpočet. Je to racionální výzva pro všechny!

Romové se stali už plnohodnotnými a legitimními občany ve svých evropských společenstvích.

Jaký div, že má Evropa a my s ní, velký problém s migranty, když zatím nedokázala pochopit ani své vlastní Romy, své občany.