Kdyby se německá kancléřka postavila na stranu Ruska po agresívní akci v Gruzii (kde ani jediný gruzínský voják nepřekročil ruskou hranici), následující pondělí by se zcela určitě objevila na titulní straně velice respektovaného zpravodajského časopisu Der Spiegel (s nákladem 1 300 000 prodaných exemplářů týdně) otázka: „Smí prezident stát na straně cizí velmoci, která okupovala jinou zemi, když tato velmoc není součástí naší aliance?“
Infantilní politika, i tak by se dala nazvat hra, kterou předvádějí naši politici občanům: postoje i v zahraniční politice využívají k vnitropolitickým i osobním bojům. To je projev zřejmé nevyspělosti. Dospělé země se poznají podle toho, že hlavní politické strany se na základním směřování v zahraniční politice jsou schopné domluvit a díky tomu se stávají důvěryhodnými partnery. Toho my stále nejsme schopní. Má to ale i negativní dopad na voliče, který je díky tomu dezorientován.
Bývalý sovětský ministr zahraničí a do roku 2003 prezident Gruzie Eduard Ševarnadze promluvil poprvé od kavkazské krize a dal o víkendu rozhovor nejnavštěvovanějšímu německému internetovému webu SPIEGEL ONLINE. Hovořil hlavně o propásnutých šancích Gruzie, ruské taktice a německých chybách.
V sobotním vydání přinesla Mladá fronta Dnes komentovaný přepis monologu sovětského generála ve výslužbě, devětaosmdesátiletého Pavla Kosenka, který zaznamenal redaktor České televize Josef Pazderka. Tento generál v noci dne 21. srpna 1968 na rozkaz Leonida Brežněva ze 17. srpna s 35. motostřeleckou divizí obsazoval centrum Prahy. Ti vojáci, na které se starší Pražané pamatují, byli tedy jeho podřízení a mají na svědomí většinu ze 108 lidí, kteří u nás při okupaci Československa padli.
Čtyřicet let od okupace Československé socialistické republiky dne 21. srpna 1968, které se tehdy muselo začít říkat nejprve vstup pěti spřátelených vojsk a ještě později bratrská pomoc, je dobrou příležitostí se podívat na to, jak tehdejší čelní představitelé komunistické strany mysleli a v zajetí jakých myšlenkových klišé žili. A dokonce na to, jestli něco z tehdejšího myšlení nepřežívá v myšlenkových stereotypech dnešních politiků.
Abych se navrátil alespoň v myšlenkách do těchto dnů před čtyřiceti lety, zalistoval jsem v knize Zdeňka Mlynáře, přímého účastníka a zřejmě jednoho z nejchytřejších politiků té doby, která se nazývá Mráz přichází z Kremlu.
Česká hra na chobotnici, tak by se dala nazvat patálie kolem stavby nové budovy pro Národní knihovnu. Jenže podíváme-li se na její pravidla důkladněji, tak zjistíme, že tato hra není primárně jen o stavbě futuristické knihovny na Letné, ale převážně o našem vztahu k hodnotám jako takovým a o dodržování jakýchkoliv závazných pravidel na našem území, a to se už zdaleka netýká jenom knihovny. Na příběhu eura, který se hraje podle podobných ne-pravidel a je snáze uchopitelný, to můžeme ještě lépe dokladovat.
Rozhovor s Karlem Hvížďalou (ukázka z chystaného třetího rozšířeného vydání)
Když jsme spolu naposled vedli interview pro tuto knihu v létě roku 2001, ještě jste o vstupu do politiky neuvažoval. Prvně jsem zaznamenal váš pokus kandidovat do Senátu na Prácheňsku o rok později a pak až úspěšný pokus v roce 2004, kdy jste kandidoval v Praze 6 a vyhrál jste v listopadu v druhém kole. Otázka zní, proč se člověk, který má díky své rodině tak vysokou přirozenou legitimitu, uchází o mnohem nižší legitimitu, jakou je bezesporu legitimita politická? Proč jste v roce 2007 přijal funkci ministra zahraničí?
V noci na pondělí ve 23 hodin 45 zemřel u Moskvy v nedožitých devadesáti letech Alexander Isajevič Solženicyn, velký kronikář ruské historie s mesianistickými sklony, který připisoval Rusku mimořádnou roli a odmítal euroatlantický demokratický model společnosti. O tom ale zasvěceně referoval již v médiích rusista a literární historik Tomáš Glanc a je možné si to přečíst v Lidových novinách z 5. srpna 2008.