Jako dnes si pamatuji, jak kdosi přiběhl do nakladatelství Albatros Na Perštýně, kde jsme na počátku sedmdesátých let, když jsme museli opustit redakce, pracovali s Vladimírem Kovaříkem a Ondřejem Neffem, a hlaholil: V hospodě U Plavců zatkli Magora. Zpíval Bolševiku, dej mi píku, já tě bodnu do pupíku! a pak zařval pojídaje noviny: Dnes jsem sežral Rudé právo a takhle jednou sežereme bolševiky!

Jestli to tak přesně bylo nevím, ale zdá se, že věty odpovídají Jirousově dikci i přesvědčení, která artikuloval v Magorových labutích písních. Napsal je v kriminále, kde strávil dohromady devět let a najdeme v nich i tyto verše: Píseň si zpívám, má jeden takt - s ďáblem se nesmí sjednat pakt.

Být skutečným umělcem podle kritérií undergroundu znamená udržet si naprosto čistou hlavu, nezatíženou konvencemi, etikou, estetikou, morálkou, zvyklostmi, názory jiných a ještě navíc své nezávislosti věrně sloužit: každou vteřinu se jí řídit. Proto Underground, jehož se stal vůdčí postavou Martin Jirous, na sebe nabalil lidi, kteří nikdy nepracovali v žádných strukturách a ani o takovou existenci neusilovali. Od počátku věděl, jaký osud ho očekává, nesl ho statečně a byl s ním vesele, i když zarputile, smířen. I představiteli středního proudu či šedé zóny opovrhoval: byli jsme pro něj moc konformní. Navazoval na starou tradici prokletých francouzských básníků jako byli Baudelaire, Verleine a Rimbaud a amerických beatníků jako byli Ginsberg či Kerouac. U nás ho inspiroval Egon Bondy, Hrabalův a Boudníkův souputník ze začátku padesátých let.

Širší veřejnost se o něm postupně dovídala od roku 1976, kdy byl podruhé zatčen. Václav Havel mi v roce 1985 setkání s Ivanem Jirousem z roku 1976, ke kterému došlo krátce před jeho zatčením, v Dálkovém výslechu popsal takto: "Měl vlasy až na ramena, jiní vlasáči k němu přicházeli a on mluvil a mluvil a vysvětloval mi, jak to všechno je. Dal mi svou Zprávu o třetím českém hudebním obrození a pouštěl mi ze starého chroptícího magnetofonu skladby Plastiků, DG 307 a dalších undergroundových kapel. Ač nejsem žádný odborník na rockovou hudbu, pocítil jsem ihned, že z těch nahrávek cosi pozoruhodného vyzařuje, že to vůbec nejsou nějaké potrhlé schválnosti nebo diletantské pokusy o extravagantnost za každou cenu, jak by odpovídalo předchozímu doslechu, ale že to je hluboce autentický výraz životního procitnutí lidí, drcených bídou tohoto světa, zneklidňující svou hudební magií a jakousi vnitřní varovností; cítil jsem, že tu jde o věc vážnou a opravdovou, o vskutku vnitřně svobodnou artikulaci existencionální zkušenosti, které musí rozumět každý, kdo ještě úplně neotupěl... Cítil jsem prostě, že pravda je na straně těchto lidí, ať si říkají, kolik chtějí sprostých slov a ať mají vlasy třeba až na zem."

Po tomto setkání Ivan Jirous pozval Václava Havla na koncert, ale ten se už nekonal. Ivana Jirouse s celou kapelou Plastiků zavřeli. Tentokrát skončil Jirous ve vězení kvůli hudební činnosti a zřejmě i zmíněné Zprávě o třetím hudebním obrození, která vyšla i v zahraničí v roce 1975. Tu lze považovat za manifest undergroundu: zdůrazňoval autenticitu v životě i umělecké tvorbě a vymezil se jasně vůči totalitnímu systému.

Tehdy si snad jen Václav Havel okamžitě uvědomil, že chystaný proces je vážnější než ty předchozí ze začátku sedmdesátých let, kdy se jedna politická garnitura vypořádávala s druhou, poraženou. Tentokrát mělo jít o útok totalitního systému na sám život, na samu lidskou podstatu a integritu. Objektem nebyli staří političtí funkcionáři, ale mladí lidé, kteří chtěli žít po svém a hrát hudbu, jakou mají rádi. Václav Havel si uvědomil, že takovýto proces je velmi nebezpečný, protože by se mohl stát precedentem a brzy po něm by mohly začít procesy s každým, kdo myslí jinak a kdo se projevuje nezávisle.

Václav Havel se tehdy spojil s Jiřím Němcem, katolických filozofem a psychologem, s kterým pracoval v časopise Tvář, a zahájili kampaň na podporu Martina Jirouse a Plastiků, která vyvrcholila dopisem Heinrichu Böllovi, podepsaným i Jaroslavem Seifertem, profesorem Václavem Černým a filozofem Karlem Kosíkem. S takovým masivním protestem totalitní režim vůbec nepočítal. Protest byl ve výsledku účinný, tresty padly mnohem mírnější, než se čekalo a hlavně stmelil lidi. A právě sounáležitost a solidarita, kterou protagonisté této protestní akce pociťovali, je přivedla na myšlenku tuto novou atmosféru fixovat, což vedlo koncem téhož roku a na počátku následujícího roku ke vzniku Charty 77.

Ivan Magor Jirous byl tedy nejen autentický básník z archetypu jurodivých, jak o něm napsal Martin Putna, ale byl to právě on, který svým chováním rozhýbal politické mrtvolno, jež ovládlo počátek sedmdesátých let celé Čechy, a tím přispěl k pádu totality, který se od té doby začal pomalu drolit. Zemřel 10. listopadu 2011 v Praze, v 67 letech. Pohřeb se uskuteční v sobotu 19. listopadu 2011 v kostele Panny Marie Karmelské v Kostelním Vydří na Jinřichohradecku, kde měl pan Jirous druhý domov.

Psáno pro ČRo 6