Dne 21.srpna zemřela na Slovensku, v Banské Bytrici, v pětaosmdesáti letech, výrazná spisovatelka a překladatelka z francouzštiny a italštiny Hana Ponická. Stejně nepřehlédnutelná byla i jako občanka, protože v kritických chvílích Slovenska si vždy zachovala střízlivý odstup a měla odvahu se postavit i za menšinový názor, když o něm byla vnitřně pevně přesvědčená.

Již ve třiadvaceti letech se jako studentka pátého ročníku medicíny zúčastnila Slovenského národního povstání. Těsně po válce se zapojila do práce Červeného kříže v Bratislavě, kde na nádraží ošetřovala a jak mi sama vyprávěla, častěji i pochovávala navrátilce z koncentračních táborů. Doslova mi řekla: „Nikdo tuto práci nechtěl dělat – zastupovala jsem tam sestru i lékaře. Abych se přiznala, šla jsem tam také proto, že jsem doufala, že mi přijde do rukou i moje kamarádka Maryša, která byla jako Židovka poslána do koncentračního tábora. Nedočkala jsem se“.

Tento zážitek ji odradil od dalšího studia. Řekla si: Na co je mi medícina, když se dějí takové věci. Rozhodla se pro literární dráhu. Vzala si za manžela surrealistického básníka Štefána Žáryho a odjela s ním do Říma, kde pracoval jako korespondent ČTK. Od roku 1954 do roku 1967 se živila výhradně jako spisovatelka, teprve když se poměry trochu uvolnily, nastoupila v roce 1968 do novin, byla redaktorkou přílohy Smena na nedelu. Když se postavila proti okupaci Československa Sovětským svazem, musela odejít z redakce a uchýlila se do venkovského mlýna v Lukavici, kde pak žila se svým třetím manželem, vojenským historikem dr. Jaroslavem Šolcem. Mezi tím byla ještě ženou dalšího básníka, Jána Kostra. Když na své muže vzpomínala, usmívala se: „Já jsem nikdy neopustila muže…S básníky není jednoduchý život. Jsou velmi zvláštní.“ A dodala: „Jenže, co by řekli o životě se mnou oni?“

V době normalizace na sebe upozornila příspěvkem na III. Sjezdu slovenských spisovatelů, který sice nesměla přednést, ale který se přesto dostal na veřejnost. V zahraničí ho otiskl Le Monde. Známá byla hlavně věta: „Nevládzem sa už ďalej hanbiť tajne, že ja smiem publikovat, zatial čo druhí nesmú.“ Zastala se tak čtyřiceti slovenských spisovatelů, kteří tehdy nesměli publikovat.

A pak, jak napsal Jan Rejžek v Lidových novinách, to s ní šlo rychle: „Z rozhodnutí ÚV KSS ji obstavili účty, zarazili knížku i reedici překladu Malého prince… Za tři měsíce po sjezdu Ponickou vyloučili ze Svazu spisovatelů.“ Své vzpomínky nazvané Lukavické zápisky publikovala u manželů Škvoreckých v Kanadě.

Pokoj si ale nedala ani potom, v září roku 1989 stála před soudem spolu se členy tzv. bratislavské pětky, tedy s pány Černogurským, Kusým, Maňákem a Seleckým, za to, že chtěli květinou uctít památku obětí ze srpna 1968. V roce 1989 byla všude, kde bylo zapotřebí: nechyběla na žádném význačném předvolebním shromáždění, kandidovala na poslankyni Slovenské národní rady. Byla velmi důsledná a svým kolegům nic neodpustila: vždy jim nebojácně připomínala jejich bývalá selhání, a to jak za Slovenského štátu, tak za komunistické totality, a tím si udělala na Slovensku spoustu nepřátel.

V roce 1990, kdy jsme ji v Lukavici navštívili s kolegyni Marcelou Pecháčkovou, řekla nám o III. Sjezdu slovenských spisovatelů v roce 1977 toto: „ Už léta jsem pociťovala obrovskou bezmoc, především občanskou. Systematicky se tu bránilo jakémukoliv občanskému projevu. Pokoušela jsem se několikrát – dokonce už v roce 1958 – psát otevřeně, ale spolu s Dominikem Tatarkou jsme dostávali znovu a znovu po nose. Teprve Charta 77 mě znovu zaktivizovala, zapůsobila na mě ohromě osvobozujícím dojmem.“

Stejně odvážně se Hana Ponická dokázala postavit v roce 1991 i proti sílícím separatistickým snahám na Slovensku. Ještě v roce 1991, 29. října, mně pro Mladou frontu Dnes řekla: „Je jistě přiznačné, že nejhlasitěji křičí ze slovenských spisovatelů ti, kteří byli členy ústředního výboru KSS. Já jim říkám těžká jízda komunistů. To jsou právě ti, co se dnes spojují s militantním slovenským exilem, co urážejí Masaryka a chtějí samostatné Slovensko. Nejhorší nebezpečí vidím právě ve spojení komunistického totalitarismu s novým ideologickým totalitarismem.“

Takovéto postoje zřejmě nemohou Haně Ponické někteří Slováci odpustit dodnes. Například deník Pravda jí po smrti věnoval pouze patnáct řádek.

(Napsáno pro Český rozhlas 6)