Jeden známý diplomat nedávno při večeři trpce zažertoval, že čeští politici se dají rozdělit na vizionáře a provizionáře. Celkem vtipné,, ale pouhá slovní hříčka, řekněte si. Vizionářům se u nás nikdy nedařilo a nedaří; příliš vybočují z průměru, abstraktně moralizují, máma s tátou jim nerozumějí; lze je spočítat na prstech jedné ruky. Uznání se jim obyčejné dostává jen u naivních cizáků nebo, u těch šťastnějších, posmrtně.

Zato provizionářům doma pšenka kvete jako málokde.

Již za dob diktatury proletariátu se značná část širokých mas a jejich zastupitelů naučila, že okrádat rodinu není slušné a z toho důvodu je nutné hrábnout při každé příležitosti do zdrojů veřejných a švihnout vše, co není přikováno ke zdi. Zároveň se této části populace jeví jako zcela zásadní a přirozená věc zuby nehty bránit své jistoty a privilegia, a to nejen ty životní a základní, nýbrž i ty, jež poskytují 'přidanou hodnotu' umožňující občas něco obdržet v obálce, nebo si přisvojit, co striktně řečeno není tak úplně naše. Naši představitelé dovedli umění využívat a zneužívat hojných práv a prerogativ své funkce téměř k dokonalosti: pomazáni alpou francovkou beztrestně šrotují auta na Malé Straně, nechávají si proplácet cesty MHD, o jejíž existenci vědí jen z doslechu, létají helikoptérami na lyže, zaměstnávají rodinné příslušníky jako asistenty atd.

Hlavně ale někteří během své služby veřejnosti TÉMĚŘ NEUVĚŘITELNĚ BOHATNOU. Z pologramotných mašinfírů se díky vysoké funkci přes noc stávají multimilionáři kupující domy na Floridě, skromný alpinista vlastní sbírku hodinek pomalu za milión korun a pořádá opulentní narozeninové orgie, kde oddaní poddaní trpělivě čekají v dlouhé frontě, aby mu mohli předat hodnotné dárky, nenápadná firmička teď již (naštěstí) bývalého ministra náhle začne během jeho ministrování dělat miliardové obraty.. a tak bychom mohli pokračovat dál a dál.

Toto razantní bohatnutí také často probíhá ve víceméně otevřené spolupráci s domácími i cizojazyčnými mafiemi. Stačí jen zavolat kmotrovi A nebo B, ten brnkne Standovi, Tečku nebo Íčku, a ti to za pár melounů v provizích už nějak zařídí.

Zajímavá je též otevřenost a bezelstnost, s nimiž o svých praktikách někteří z našich provizionářů hovoří: brněnský odeesák Sehnal tak sděluje svému kolegovi Venclíkovi, který mimochodem zapomněl předat pár desítek tisíc v úplatcích do kasy rodné strany, podnětnou ideu, že "je třeba navýšit rozpočty, aby bylo víc na provize." Senátor Dryml (KSČ,ODS, nyní ČSSD) se zase upřímně přiznává, že sice krade, ale s šlechetnosti sobě vlastní trvá na tom, že "ta většina tam přece musí zůstat pro ty lidí." (Bylo by zajímavé znát senátorovu definici většiny - 51%, 60%, 80%?)

A nyní k jádru věci. Téměř vše, co jsme se o těchto nebohulibých praktikách dosud dověděli a dovídáme, pochází z médií zprostředkovaných policejních odposlechů. To, že tisk má u nás mnohem menší vliv než v západních státech a že se i po otřesných exposé pohříchu obvykle jede dál, jako by se nic nestalo, anebo jsou vyšetřované kauzy odloženy a vyšumí do ztracena, je už pomalu klišé.

Proto, zdá se, všechny zaskočil neočekávaný protiútok parlamentních provizionářů a jejich chystaný 'náhubek' na tisk: 5 let natvrdo pro podvratné živly v médiích, jež zveřejňováním odposlechů nenechávají řádně zvolené zastupitele nerušeně vládnout a nezodpovědně jim kazí klid na práci.

Proč za drobnou postavou poslance Bendy čuchám pěst mocného Íčka? Zákon byl schválen v "dojemné shodě" - jak to formulovala většina komentátorů - 'napříč politickým spektrem'. Aby toho nebylo dost, téměř současné napařila jakási ideově zakotvená soudkyně dvacetitisícovou pokutu novinářce Sabině Slonkové z Aktuálně.cz za to, že měla tu drzost referovat o schůzce stalinistického lobbisty Šloufa s Klausovým kancléřem Weiglem v předvečer prezidentské volby a následně odmítla bonzovat. Bonzování je přece tak přirozené.

Do toho, co se tam probíralo, nám zjevně nic není; nejdůležitější je, jak se říká anglicky, 'zastřelit poslíčka'. Ale proč zůstat jen u poslíčků?

Pud sebezáchovy a legislativní důkladnost mohou příště přimět naše zákonodárce k tomu, aby vpašovali do zákonů i klauzule trestající konzumenty zakázaných zpráv, tj. čtenáře, za veřejné porušování paragrafu 178. Přítomnost mediálních revizorů v dopravních prostředcích a v hospodách by vás, holoubci, rychle naučila koukat na veřejnosti jen na sportovní stránky...

Ústavní soudce Vojtěch Cepl psal minulý týden MF Dnes o "primitivních poslancích v Parlamentu", což snad naznačuje skromně šance tohoto zákona u Ústavního soudu. Zároveň se zvedla vlna protestu doma i v zahraničí a hrozby Štrasburkem, takže optimista v autorovi těchto řádek doufá, že tento tristní paskvil si neužije dlouhého života. Zároveň je však velice poučný. Lidé bděte.

P.S. Ve středečních novinách proběhla zpráva o tom, že ministr Langr čelí trestnímu oznámení kvůli lobování. Chtělo by se pronést pár slov o božích mlýnech, ale zase, jak se říká anglicky, I'm not going to hold my breath.