Janu Švejnarovi je někdy vyčítáno, že včas "nezúročil" velký kapitál, který získal během prezidentské kampaně k tomu, aby založil politickou stranu, nebo nějakým způsobem 'převzal' stranu již existující. Profesor Švejnar se k tomuto tématu již několikrát vyjádřil zcela jasně a srozumitelně: ano, bude se dále aktivně angažovat ve veřejném životě, ale zachovávaje si svou nezávislost a nadstranickost, žádnou novou stranu zakládat nebude, ani do žádné nebude vstupovat.

V diskuzích se též čas od času objevují názory, že má zájem se účastnit veřejného života pouze když mu " z toho něco plyne ", anebo, u těch omezenějších, že si doma jen hledá nějaké " koryto na stará kolena ". Pakliže má vůbec nějaký smysl se těmito obviněními zabývat (pravděpodobně nemá), připomeňme si, aspoň jednu věc.

Již počátkem 90. letech zde prof. Švejnar spolu s Josefem Zielencem a dalšími kolegy založili institut na výzkum a postgraduální studium ekonomiky (CERGE-EI, společné pracoviště UK a AVCR ), pro nějž Jan Švejnar a jeho kolegové získali od sponzorů V USA i jinde přes 20 milionů dolarů, a pro nějž dále pracují a hledají fondy. Na rozdíl od mnoha tuzemských bank, podniků a institucí nebylo CERGE nikdy vytunelováno ( čti: rozkradeno), ani se neocitlo ve větších nesnázích; je tu stále s námi a je stále odborníky považováno za nejlepší centrum ekonomického vzdělávání a výzkumu ve střední Evropě.

Zdejší bloger a nynější člen NERVu ekonom Pavel Kohout na tomto blogu před rokem a půl napsal, že se nikdy nesetkal s pitomcem, který měl diplom z CERGE, což se podle něj nedá říci o žádné jiné tuzemské univerzitě, kde prý pitomci " často i učí ".

Stejně ambiciózní přístup jako kdysi CERGE-EI vyžaduje i proces zakládání nového Švejnarova think-tanku (IDEA), nad jehož neskromnými ambicemi a rozpočtem se zde minulý týden pozastavil Edvard Kožušník.

Nechme stranou skutečnost, že si interview v Instinktu zřejmě špatně přečetl, neboť čísla, jež ve svém článku udává, neodpovídají tak úplně skutečnosti. Domnívám se však, že vysvětlení pro nepochybnou 'grandicioznost' tohoto projektu je zcela zjevné. Dát pevné základy instituci, jež bude nezávislá a zároveň významná, pochopitelně vyžaduje silný a zajištěný rozpočet a dlouhodobé úsilí a plánovaní. Jinak se bude - jako bohužel mnoho alternativ v České republice – neustále potýkat s existenčními problémy, minimálním vlivem a hrozbou závislosti na potenciálních sponzorech. Jan Švejnar jasně řekl, že koncipuje think tank jako nadaci, a ne jako instituci, která je nucena každý rok získávat fondy na přežití. Pravidelné hledání finančních zdrojů je v jeho popisu práce již v rámci CERGE-EI a nedává smysl se takto angažovat v další instituci. Think-tank buď získá dost silných sponzorů, kteří jsou přesvědčeni o jeho významu pro budoucnost této země a kteří pro založení dodají základní jmění, anebo prostě nebude založen.

Edvard Kožušník nám zde také skromně nabízí srovnání se svým vlastním 'nezávislým' think-tankem hospodařícím s rozpočtem 'pouhých 6 milionů ročně', jenž se zabývá bojem s přebujelou byrokracii. Tento think tank reprezentuje onen druhý model – nemá vlastní jmění a je nucen hledat peníze každý rok. To je zcela v pořádku, ale je to jiný model, než ten plánovaný profesorem Švejnarem. Nemýlím-li se, je Edvard Kožušník považován za vycházející hvězdu v ODS. Osobně mu při vycházení přeji mnoho úspěchů a zářnou budoucnost; je nepochybně pro tuto stranu velkým příslibem a čím více lidí v ODS jako je on, a méně Tlustých a Langerů, tím lépe. Se vší úctou k panu Kožušníkovi si však nemohu srovnat v hlavě jeho proklamovanou nezávislost se členstvím v ODS. I v těch nejdemokratičtějších režimech existuje určitá dichotomie mezi plnou nezávislostí a partajní legitimací v kapse. Je to trochu, jako kdyby fandové Sparty založili Klub nezávislých přátel fotbalu. Je ovšem samozřejmé možné, že se mýlím a že eStat.cz ve skutečnosti " píská na rovinu", v kterémžto případě se panu Kožušníkovi rád omluvím.

Není však, myslím, zaprvé vůbec pravdivé a objektivní vytýkat Janu Švejnarovi, že se ve zdejším veřejném dění angažuje málo. Všem, kteří tuto lež opakují, doporučuji přečíst si jeho životopis od roku 1990. Ještě horší ale je mu zazlívat, ve stylu Edvarda Kožušníka, že když se veřejného života účastní, činí tak v příliš velkém rozsahu a vybočuje z našeho malého českého průměru.