27. květen 1942
Vzpomínám si, jak jednou průvodce v kryptě kostela Cyrila a Metoděje zašeptal větu, která mě přinutila vidět Kubiše a Gabcika trochu jinak. "Víte, oni ti hoši nebrali život tak vážně." Bylo by zajímavé znát stav myslí všech českých a slovenských výsadkářů, kteří se dobrovolně přihlásili na mise, jejichž ohromného rizika si museli být plně vědomí. Měli-li před odletem nějaké iluze, několik týdnu v protektorátní realitě je z nich nepochybně vyléčilo: informace z Anglie zastaralé a téměř bezcenné, většina kontaktu ve vězení, v koncentrácích nebo po smrti, odbojová síť víceméně rozprášena a v troskách. Odevzdána spolupráce většiny populace s nacistickým režimem. Všudypřítomný strach před sadistickou pomstou okupační moci.
Přestože jim muselo být (i přes proklamovaný optimismus) jasné, že dlouhodobě šance na únik před gestapem a na přežití jsou minimální, prokázali, až na pár smutných výjimek selhání a zrady, skoro všichni nesmírnou morální sílu, odvahu a vlastenectví. Byli vojáci a plnili rozkazy. Ovšem starý pan v kryptě měl asi v něčem pravdu; na rozdíl od vojáků na frontě nebo letců, kteří vždy mohli věřit, že se vrátí, nebo nějak přežijí až do konce, museli být výsadkáři, zvláště v podmínkách let 1941-2, vnitřně smíření s nevyhnutelnosti blízké smrti.
Odvaha stovek lidí, kteří jim pomáhali, je o to obdivuhodnější. V dnešních podmínkách (nebo v podmínkách husakovske normalizace) se
jeví téměř nepředstavitelná. O stavu myslí a odhodlání těchto lidí nemohou panovat žádné pochyby: všichni věděli, že v případě odhalení - jež bylo více než pravděpodobně - čeká mučení a poprava nejen je, ale celé jejich rodiny, včetně děti. Tak se také ve valné většině i stalo; v Mauthausenu byly vyhlazeny celé rodiny, včetně děti.
Na druhé straně, pár dní po Heydrichove pohřbu hajlovaly a přísahaly věrnost Ríši na Staroměstském náměstí statisícové davy Čechů (a Němců). Odsoudit zbabělost a malověrnost těchto lidí by bylo snadné a laciné. I oni riskovali pouhou neúčasti udání za 'schvalování atentátu' a jistou smrt svou i svých děti. Ale jejich páteře byly na dlouhou dobu zlomený.
Heydrich, přezdívaný Bůh smrti, si svůj osud zasloužil. Nejen to. Svou zpupnosti a aroganci si konec sám pojistil. Když před svým mercedesem spatřil může se zaseknutým sten-gunem, nenařídil řidiči Kleinovi - jak by velel pud sebezáchovy a zdravý rozum - aby šlápnul na plyn, ale poručil mu zastavit. Vstal, vytahuje revolver, a chystal se zničit malého 'untermensche', jenž měl tu drzost, postavit se jednomu z nejmocnějších mužů tisícileté Třetí říše. V té chvíli za autem vybuchla Kubišová bomba. Za pár dní bylo po Heydrichovi a za tři roky i po 'nezničitelné' tisícileté říši.
Heydrichovu smrt tak lze, do jistě míry, chápat i jako metaforu na osud nacistického režimu, jehož konec se musel v polovině roku 1942 zdát zoufale v nedohlednu.
27. května 1942 v půl jedenácté ráno se z Čechů (a Slováků) de facto stali spojenci protihitlerovské koalice. Pro Čechy a Slováky to je den, kdy mohou mít skutečný pocit národní hrdosti a vlastenectví - bohužel tak zprofanovaný různými populisty a pseudovlastenci. Hlavně však cítit pokoru před tragickým osudem tisíců lidí a obdiv k odvaze, jež se nám nyní jeví jako z úplně jiné doby a z jiného světa.
Přestože jim muselo být (i přes proklamovaný optimismus) jasné, že dlouhodobě šance na únik před gestapem a na přežití jsou minimální, prokázali, až na pár smutných výjimek selhání a zrady, skoro všichni nesmírnou morální sílu, odvahu a vlastenectví. Byli vojáci a plnili rozkazy. Ovšem starý pan v kryptě měl asi v něčem pravdu; na rozdíl od vojáků na frontě nebo letců, kteří vždy mohli věřit, že se vrátí, nebo nějak přežijí až do konce, museli být výsadkáři, zvláště v podmínkách let 1941-2, vnitřně smíření s nevyhnutelnosti blízké smrti.
Odvaha stovek lidí, kteří jim pomáhali, je o to obdivuhodnější. V dnešních podmínkách (nebo v podmínkách husakovske normalizace) se
jeví téměř nepředstavitelná. O stavu myslí a odhodlání těchto lidí nemohou panovat žádné pochyby: všichni věděli, že v případě odhalení - jež bylo více než pravděpodobně - čeká mučení a poprava nejen je, ale celé jejich rodiny, včetně děti. Tak se také ve valné většině i stalo; v Mauthausenu byly vyhlazeny celé rodiny, včetně děti.
Na druhé straně, pár dní po Heydrichove pohřbu hajlovaly a přísahaly věrnost Ríši na Staroměstském náměstí statisícové davy Čechů (a Němců). Odsoudit zbabělost a malověrnost těchto lidí by bylo snadné a laciné. I oni riskovali pouhou neúčasti udání za 'schvalování atentátu' a jistou smrt svou i svých děti. Ale jejich páteře byly na dlouhou dobu zlomený.
Heydrich, přezdívaný Bůh smrti, si svůj osud zasloužil. Nejen to. Svou zpupnosti a aroganci si konec sám pojistil. Když před svým mercedesem spatřil může se zaseknutým sten-gunem, nenařídil řidiči Kleinovi - jak by velel pud sebezáchovy a zdravý rozum - aby šlápnul na plyn, ale poručil mu zastavit. Vstal, vytahuje revolver, a chystal se zničit malého 'untermensche', jenž měl tu drzost, postavit se jednomu z nejmocnějších mužů tisícileté Třetí říše. V té chvíli za autem vybuchla Kubišová bomba. Za pár dní bylo po Heydrichovi a za tři roky i po 'nezničitelné' tisícileté říši.
Heydrichovu smrt tak lze, do jistě míry, chápat i jako metaforu na osud nacistického režimu, jehož konec se musel v polovině roku 1942 zdát zoufale v nedohlednu.
27. května 1942 v půl jedenácté ráno se z Čechů (a Slováků) de facto stali spojenci protihitlerovské koalice. Pro Čechy a Slováky to je den, kdy mohou mít skutečný pocit národní hrdosti a vlastenectví - bohužel tak zprofanovaný různými populisty a pseudovlastenci. Hlavně však cítit pokoru před tragickým osudem tisíců lidí a obdiv k odvaze, jež se nám nyní jeví jako z úplně jiné doby a z jiného světa.