Nejméně jednou měsíčně se na některém z pražských stavebních úřadů projednává demolice nějaké prvorepublikové nebo starší vily. Proč se mají bourat?

Protože stojí na místě, které lze novostavbou lépe zpeněžit. Vydělá na ní ale jen developer, všichni ostatní proděláváme, dokonce i ti, kterým je to dnes jedno. Proč? Protože každou podobnou demolicí ztrácíme kus identity místa, kus svého domova a s ním i kus sebe sama. Podnikání, které je založeno na vandalství, protože vandalstvím je každé ničení hodnotných lidských výtvorů, nelze považovat za regulérní, i kdyby “nebylo zakázáno”.


Vila v ulici Pod Klaudiánkou 19 v Praze 4-Podolí s výhledem k údolí Vltavy.


Beze studu, bez rozpaků, právem drzejšího

Že požadavek neničit kulturní hodnoty, byť nejsou zapsány na seznamu památek, je slabý proti síle práva zacházet s vlastním majetkem dle libosti? Není slabý, to jen část společnosti stále nedokáže mentálně a eticky dozrát. Přece není těžké pochopit, že seznam památek nemůže obsahovat všechny stavby, které by se neměly ničit prostě jen z toho důvodu, že je to společenské a zejména kulturní faux pas. Primitivní logika, že dům, který není památkově chráněn, mohu bez rozpaků a studu zbourat, není na úrovni kulturně vyspělého člena této společnosti. Bohužel stavební úřady a památkové orgány ve svém krátkozrace pozitivistickém uvažování tuto logiku úspěšně podporují. Možná z pohodlnosti, možná jen ctí právo drzejšího. Neslouží jim to ke cti.


Funkcionalistická vila v ulici Na Petřinách v Praze 6-Břevnově na hraně svahu s výhledem k Vokovicím a Veleslavínu.

V každém případě není pravda, že by úřady neměly nástroje, jak vandalství bránit. Pokud si nechají zpracovat znalecký posudek architektonické hodnoty dané stavby (nikoliv ovšem u posudkářů-živnostníků, kteří za prachy napíší cokoliv, ale na akademickém nebo univerzitním ústavu příslušného zaměření), a ten vyjde jednoznačně ve prospěch zachování stavby, nikdo je nemůže nutit na zřejmém vandalství se podílet. Chce to jen dostatek profesního svědomí, vůli čelit výhrůžkám soudy a odvahu hájit vlastní názor.


Dvě vily čekají na ortel

Paměť místa, krajina domova, to vážně nejsou prázdné pojmy, jsou to atributy našeho vztahu k lokalitě, v níž žijeme, někdo je cítí silněji, jiný slabě, ale úřadům a zejména místním samosprávám nesmějí být lhostejné. V obou případech, které zde nyní zmiňuji, se občané na různých místech Prahy postavili proti bourání prvorepublikových vil a žádají po zastupitelských sborech svých městských částí jednoznačný zásah ve prospěch zachování ohrožených staveb.

V prvním případě se jedná o vilu z roku 1933 ve svahu v Praze 4-Podolí v ulici Pod Klaudiánkou 19, která se obrací svou zdobnější fasádou ve stylu jakéhosi architektonického svérázu k jihu s výhledem k údolí Vltavy. Developer chce na jejím místě postavit bytovku o 20 jednotkách. Místní obyvatelé poukazují na to, že současná vila je v technicky dobrém stavu a měřítkem i architektonickým výrazem harmonizuje s okolní zástavbou, což nelze říci o navrženém “paneláku”, který využívá pozemek od kraje do kraje a se svými 38 parkovacími stáními podstatně zvýší automobilový provoz v této dosud klidné lokalitě Podolí.


Z petice občanů v Praze 4.

V druhém případě se jedná o pozdně funkcionalistickou vilu s cihelným obkladem z roku 1939 v Praze 6-Břevnově v ulici Na Petřinách 7, která stojí v sousedství dalších vil na hraně svahu s výhledem k Veleslavínu a Vokovicím. Vilu má podobně jako v předchozím případě nahradit bytovka, tentokrát o čtyřech patrech pro 13 jednotek s dvojnásobným počtem parkovacích míst v podzemí. Historická vila je ale zachovalá, a jako architektonicky velmi hodnotná je uváděna v řadě publikací (Z. Lukeš, R. Švácha).


Z petice občanů v Praze 6.

Obě exekuce, budou-li vykonány, budou trvalou ostudou všech, kdo o nich rozhodli.