V Evropě dnes nikdo nemá zájem o rozšiřování, ani Evropské unie, ani eurozóny. Dokonce řada starších členů vzpomíná s nostalgií na doby, když členů bylo podstatně méně. Tento náladám vychází vstříc Pakt plus pro Euro, který je reakcí na hospodářskou krizi a zároveň pokusem vytvořit přesnější a přísnější pravidla hospodářského fungování. Mnozí si v Evropě myslí: čím více členů zůstane za branami a vypadne, tím lépe. Takže jaká je situace? K Paktu se v této chvíli hlásí všechny země eurozóny a dokonce se k němu hlásí dalších šest zemí, které členy eurozóny ještě nejsou, ale chtějí mít maximální vliv na to, co se bude s eurozónou dále dít.

Kdo zbývá? Britové, Švédové, Maďaři a Češi. Švédové ale zároveň slibují, že připraví co nejdříve referendum, aby se mohli k euru přidat také. Maďaři nemohou, protože mají s ekonomikou vážné problémy. O Britech nemá cenu hovořit, neboť ti jsou odjakživa zvláštní případ „skvělého osamocení“.

Proč jsme v tomto malém hloučku také my, ví ale jen Pán Bůh. Dobrovolně strkáme hlavu do oprátky, když říkáme, že o účast nestojíme. Odmítnutí České republiky vlastně nemá žádné dobré důvody. Je jen projevem zvláštně dubiózního stavu mysli a možná neschopnosti si ujasnit, co je pro Čechy, Moravany a Slezany jejich opravdový národní zájem. Jisté je, že když nechceme, tak v Evropě nikdo plakat nebude - nikomu u stolu zas tak chybět nebudeme.


Lze jen litovat, že promrháváme hlavní výhodu, kterou vstup do EU pro nás znamenal: připravujeme se o možnost plně se podílet na dalším směřování Evropské unie.

Není pravda, co říká premiér Nečas, že jsme postaveni před volbu „Ber nebo nechej ležet“ a musíme brát Pakt v podobě, kterou jsme my sami Češi nevytvořili. Samozřejmě, že jsme ji nevytvářeli. Vždyť dosud nejsme členy eurozóny. Teď nám ale bylo nabídnuto, abychom do tohoto procesu, který Paktem získává nový mocný impuls, už nyní vstoupili a do roka předložili své návrhy. Je to jako vlak, který se začíná rozjíždět a my jsme dostali nabídku už v první stanici nastoupit. Vláda odmítla. Dobrovolně se vydáváme na cestu izolace a marginalizace.

Mluvil jsem s jedním bruselským diplomatem, který mi řekl: „Já postoji Vaší země vůbec nerozumím. Dostali jste nabídku a Vy říkáte: „My sice se třemi čtvrtinami toho návrhu souhlasíme, ale zrovna teď nemáme zájem. Možná někdy příště“. Ale ta nabídka a ochota se o tom bavit je tu teď. Teď Vám říká Merkelová: je to otevřené, mluvme o tom. O jakém zítra to mluvíte? Zítra už vlak pojede a pak už se Vás třeba taky nikdo ptát nebude“.