Z vystoupení k vládnímu návrhu státního rozpočtu na 25.schůzi Poslanecké sněmovny PČR

Otázka státního rozpočtu není zdaleka jen otázka ekonomická, a dokonce možná to, co není jenom ekonomie a řeč ekonomie, je v jistém ohledu ještě důležitější než čistě ekonomická úvaha.

Jestli měl Bill Clinton na desce stolu v Oválné pracovně nápis „It´s about economy, stupid", tedy „Je to, hlupáku, o ekonomii", tak dnes stále častěji se ozývá v reakci na tento známý Clintonův bonmot, že je to „o celé řadě dalších věcí“, „o obecné politice“ a „o souvislostech, ve kterých se ekonomie odehrává“.

To samozřejmě platí také o státním rozpočtu České republiky - protože nejdůležitější není debata o deficitu a o technických ekonomických věcech, nýbrž to, že vláda vystupuje jako někdo, kdo se snaží tvrdit, že je dobrý hospodář, že má k dispozici nějaké příjmy, že zastřešuje celou řadu sektorů… Vystupuje jako někdo, kdo říká, že je připraven s tím vším řádně hospodařit v příštím roce.

Problém je v tom, jestli vláda má tuhle věrohodnost a jestli skutečně i před veřejností má habitus toho, kdo s penězi zachází jako opravdu dobrý hospodář. Mně připadá, že prvním předpokladem musí být věrohodné zacházení s finančními prostředky státu. Druhý předpoklad spočívá v tom, má-li nějakou obecnější představu než jenom o rozpočtu na jeden rok - to znamená, jestli jednoletý rozpočet je součástí nějaké dlouhodobější strategie a představy nejenom o české ekonomice, ale vlastně o celém českém státu, o podobě společnosti, kterou chceme budovat, a dokonce i o způsobu života.

Dnes se v souvislosti s ekonomickou krizí často říká, že jde o obhajobu evropského způsobu života. A my jsme, doufám, součástí určité evropské moderny, jak se vyvinula v posledních desetiletích na kontinentě. Rozpočet je tedy také otázka civilizačně kulturní. A jde o to, jestli tuto představu státu, se kterým se identifikuje i veřejnost, vláda v této chvíli představuje. Když se podíváme na názory veřejnosti v průzkumech, tak zjistíme, že jsou věci, ve kterých vláda ztrácí svou pozici věrohodného reprezentanta.

Chtěl bych přitom upozornit na jednu věc, která mi v souvislosti s rozpočtem připadá klíčová. A sice, že i v souvislosti s tímto rozpočtem ministr financí mluví o tom, že to vypadá, že vývoj ekonomiky může být turbulentní a že mohou přijít další škrty, pravděpodobně, jak říká, nejenom tupé škrty, ale dokonce i ostré škrty. To znamená, že rozpočet možná v této podobě nebude stačit, že bude třeba ho dále redukovat, že v něm bude třeba dále šetřit. A řekněme, že v podmínkách ekonomické krize je šetrnost a dobré hospodaření určitě oprávněný požadavek.

Nicméně jestli je to tak, tak si myslím, že zásadní - a to souvisí s rozpočtem - je způsob, jak se vláda staví k jednomu z nejvážnějších problémů české společnosti, k boji s korupcí. I my se ve Sněmovně paralelně se státním rozpočtem zabýváme také zákony, které se týkají boje s korupcí. A pro zacházení s finančními prostředky je zamezení parazitování na veřejných penězích v České republice jedna ze základních věcí. Už mnohokrát bylo popsáno, jak v posledních mezinárodních žebříčcích, které hodnotí úroveň korupce ve státech světa, je Česká republika na tom špatně - a dokonce ještě více klesá. V nedávno uveřejněném průzkumu německých podnikatelů byla šokující informace, že Českou republiku pokládají za jednu z evropských zemí, která je na tom úplně nejhůř, je na samém dně z hlediska zacházení s veřejnými penězi a obecné korupce. To je pohled podnikatelů z Německa, země, která samozřejmě s Českou republikou nesmírně souvisí. A zájem německých investorů, podnikatelů o Českou republiku je zřejmě klíčový pro prosperitu a ekonomický úspěch této země.

Toto není jenom věc zvláštní záliby nějakých politiků v tom, jak se v této věci daří a co se v ní podnikne, ale je to prostě něco, co asi souvisí i s tím, jak se bude vyvíjet rozpočet a jaká je důvěra v ten text, který je vládou předložen.

A pro mě, přiznám se, je úplně zásadní informace, kterou jsem dostal v posledních hodinách: V novele zákona o veřejných zakázkách, o které se ve Sněmovně jedná, to vypadá tak, že sotva bude nalezena zásadní podpora pro návrh, který jsme my, sociální demokraté, zaštítili a který byl vypracován společně s Nadačním fondem boje proti korupci a také s občanským sdružením Veřejnost proti korupci. V něm se navrhovalo, aby do budoucna, na základě nové úpravy zákona, bylo skutečně dosaženo transparentnosti v tom, kdo se dostane k veřejným penězům. Princip, který se měl tady prosadit v zacházení s veřejnými penězi by byl jednoduchý. Kdybychom se chtěli chovat jako dobří hospodáři, tak prostě mělo platit to, že pokud někdo vyhraje soutěž, veřejnou zakázku, tak se bude muset potom takříkajíc „svléci do naha“, to – zjednodušeně řečeno - znamená, že bude muset prokázat vlastnickou strukturu, vyjevit ji až do fyzického vlastníka nebo obchodovatelné společnosti.

A jak vypadá situace dnes? Kdo to podpoří? Podle informací, které mám k dispozici, opoziční menšina poslanců v této Sněmovně zůstane sama. Vládní koalice se prostě zřejmě rozhodla do toho nejít. A co to znamená? Že tato novela, která je podle mě z hlediska parazitování na veřejných penězích naprosto zásadní, projde v podobě, která v této zemi v boji s korupcí nezmění nic. Když se totiž podíváte na to, jak by tato novela fungovala, s tím návrhem, za který se nyní staví vládní koalice - tedy, že se musí odhalovat pouze ti, kteří mají více než 10 % akcií, a že zároveň stačí seznam subdodavatelů (řekněme, že zhruba na této úrovni se to rýsuje) - tak to bude znamenat, že takové kauzy jako Opencard nebo ProMoPro budou plout zhruba ve stejné podobě, jak pluly, a nedostaneme se k žádné ze subdodavatelských společností, k žádnému vyjasnění toho, kdo je vlastníkem, k žádnému rozlousknutí oříšku konfliktu zájmů, který se tady rýsuje a o kterém si leckdo v této zemi právem myslí, že je vážným problémem.

Podmínkou toho, abychom se vážně zabývali rozpočtem, abychom mluvili o nějakých ostrých nebo tupých škrtech, podmínkou toho, abychom předstupovali před veřejnost a říkali jí, že se bude muset uskrovnit nebo utáhnout opasky v dalším období, je, abychom předvedli, že skutečně chceme pečlivě, starostlivě zacházet s veřejnými penězi, které jsou součástí státního rozpočtu České republiky, a pokud se budou někomu poskytovat, tak to bude za kontrolovatelných podmínek. Ten princip, který jsem zmínil, že kdo se dostane k veřejné zakázce, tak se musíme dovědět, kdo to přesně je, to je princip, který platí v civilizovaném světě a prosazuje se v něm právě v této krizi stále jednoznačněji.

Připadá mi, že si vláda nemůže dovolit v této chvíli, i v těch rizicích, které přináší evropská a světová krize, předstoupit před veřejnost a s ledovou tváří říkat, že je dobrý hospodář, že ona je připravena se skutečně starat o peníze, když zároveň není ochotna učinit transparentní to, co je velký vážný problém v České republice.

Jsem přesvědčen, že to je jedna z hlavních politických souvislostí, které se týkají projednávání rozpočtu. A je to otázka skoro morální. Jestli vláda říká lidem „Musíme šetřit, musíte si utáhnout opasky“, tak musí zároveň předvést, že s nimi hraje poctivou hru. Pokud ne, tak předkládaný rozpočet nejen že je nevěrohodný, ale je i arogantní vůči poctivé veřejnosti.