Můžeme debatovat o tom, co bývalý prezident Václav Havel zamýšlel, co chtěl nebo co říkal, že bude prosazovat, i o tom, že se to třeba vždy úplně nesplnilo. Můžeme mluvit o tom, jak je to s formou ocenění osobnosti bývalého prezidenta zákonem, o které si ostatně myslím, že je poněkud zvláštní.

Vem to nešť. Mám totiž svůj osobní důvod, proč si myslím, že si postava Václava Havla zaslouží uznání a proč je správné podpořit zákon o zásluhách Václava Havla, které nechci žádným způsobem zpochybnit.

Připadá mi, že je to poměrně prosté. Jsou některé činy, které se tady odehrály za posledních sto let a které zakládají naši národní sebeúctu, i moji osobní sebeúctu. Dokážu zhruba vyjmenovat, co to je, proč jsem stále hrdý na to, že žiji v této zemi.

Například Tomáš G. Masaryk. Byl to právě on, komu ležel na srdci osud českého národa a kdo se v jisté chvíli rozhodl zareagovat tvořivě na situaci, která vznikla, a začít prosazovat myšlenku samostatného státu. Pro mne, přiznávám, dalším důvodem k hrdosti bylo vystoupení Gabčíka a Kubiše. Když v této zemi vládl protektor, jenž řekl, že tento národ musí být zlikvidován a vyhlazen, a dokonce připravil program vyhlazení českého národa, tak na to ten národ prostě v osobách Gabčíka a Kubiše odpověděl tím, že ho zastřelil. To také zakládá moji sebeúctu. Zaplať Pánbůh za takovéto rozhodnutí. Pro mě byly důvodem k hrdosti i události roku 1968, protože jsme si řekli, že nechceme žít tak, jak nám tady někdo naordinoval, a chceme to změnit. Musely přijet tanky, aby nás zastavily.

A stejné je to podle mě s Václavem Havlem. I on zakládá mou sebeúctu. On napsal dopis Husákovi v době, kdy život tady byl naprosto nedůstojný a museli jsme se stydět před venkem i před sebou, že tady takto žijeme. Havel se tomu prostě postavil se všemi riziky. Kdysi jsem stál v Ostravě u Dolu Jeremenko – a na ten hrozně zvláštní zážitek nikdy nezapomenu. Stál jsem tam na autobusové zastávce v pět ráno, kolem byli samí horníci, asi třicet lidí, bylo tam úplné ticho, jako vždycky takhle brzy. A v tom ranním tichu jeden horník pronesl: „A protože je celý národ posraný, tak musí být Havel zavřený.“

Nikdo na to neřekl ani slovo. A já si uvědomil, že národní hrdost a uznání těch statečných není jenom věcí nějakých elit. V té chvíli zazněl názor lidí. Došlo mi, že Václav Havel nás zachraňuje ve chvíli, kdy se za sebe stydíme. Proto si zaslouží uznání - a klidně i ten zákon.



Z vystoupení na 33. schůzi Poslanecké sněmovny PČR dne 1.2.2012