Se zájmem čtu politické komentáře Jiřího Peheho, nicméně jeho text v sobotním Právu s názvem Jak se Babiš mění v pravdoláskaře považuji v několika ohledech za zavádějící a nespravedlivý k české zahraniční politice.

V souvislosti s cestou ministra financí do USA Pehe tvrdí, že se ČSSD, údajně pod tlakem vnitřní "postkomunistické lobby", odpoutala od "havlovského akcentu" v zahraniční politice -tedy od lidských práv a spojenectví s USA, a že ministr financí obsazuje opuštěnou "značku" Václava Havla.

Především bych chtěl zdůraznit, že nynější zájem kolegy Babiše o zahraniční politiku jednoznačně vítám. Ostatně jeho stanoviska, která Pehe zmiňuje, jsou v souladu s připravovanou koncepcí české zahraniční politiky a ukazují na shodu ve vládní koalici.

Na rozdíl od Peheho se nedomnívám, že bychom o odkazu Václava Havla měli mluvit jako o "značce". Václav Havel si nezaslouží, abychom k němu přistupovali jako k marketingovému obalu, do něhož může kdekdo balit, co se mu zlíbí.

Řada jeho politických kroků má smysl pouze v kontextu jeho jedinečné osobnosti a životního příběhu. Absurdita pokusů imitovat Havla mimo tento kontext a schovávat se za jeho "značku" často připomíná zápletky jeho divadelních her.

Havel, Šabata, Dienstbier a další zanechali naši zahraniční politice významný ideový a mravní odkaz, s nímž bychom se měli umět vypořádat.
Za důležitou součást tohoto odkazu jsem vždy považoval lidská práva.

Humanismus patří k hlubokým tradicím české politiky od Husa k Masarykovi. A právě v Masarykovi hledal prezident Havel svůj vzor a inspiraci.

Proto mě mrzelo, když naše politika lidských práv byla v minulosti pojímána úzkým až elitářským způsobem, který oslaboval její vnější efektivnost i domácí podporu.

Proto jsem považoval za důležité dát této politice nové podněty: obohatit ji o sociální a další práva, vést aktivnější dialog s představiteli jinak smýšlejících států. Takto pojatá politika lidských práv oslovuje i levici, která byla vůči předchozímu pojetí po právu skeptická.

Znepokojuje mne, když i seriozní publicisté upadají do zjednodušeného nálepkování lidí a názorů jako proamerických a protiamerických.
Vzpomínám si, jak za protiamerickou byla považována kritika Bushovy politiky - války v Iráku či protiraketové obrany. V očích řady publicistů platily tyto kritické postoje za protiamerické až do doby, než se staly součástí americké zahraniční politiky.

Podobně byl ještě před nedávnem kritizován náš záměr oživit politické vztahy s Kubou. Dnes jedná prezident Obama s Raúlem Castrem.
Nemyslím, že je třeba nějak zvlášť dokazovat náš zájem o posilování atlantických vztahů, mluví za nás činy - podporujeme akce NATO na ujištění spojenců, pokračujeme v Afghánistánu, podílíme se na stabilizaci Blízkého východu, shodujeme se v analýze příčin konfliktu na Ukrajině, máme zájem o ekonomické partnerství EU a USA.

Pokud se na některé otázky díváme jinak než naši američtí spojenci, vedeme s nimi o tom dialog. Marně hledám v naší zahraniční politice byť jen náznaky něčeho, co by se dalo označit za oslabování našeho spojenectví s USA. V této otázce nevidím žádný spor ani uvnitř ČSSD, ani ve vládní koalici. Nemám důvod pochybovat, že tomu tak bude i nadále.

Právo 13.4.2015