Můj dnes už nežijící otec si nebyl schopen pamatovat žádný vtip. S výjimkou jediného. Ten si jako rodinné dědictví pamatuji i já. Je banální.


Nastoupí do tramvaje pán, který je hodně opilý. A jak se tak v ní klátí, nakloní se nad jednoho sedícího a bohužel mu vyklopí celý obsah žaludku přímo do klína. Ten člověk, který to takto schytá, se samozřejmě šíleně rozzlobí a křičí: „Pane, podívejte se, proboha, podívejte se, co jste udělal?! Vždyť vy jste čuně!“ A ten dotyčný mu na to řekne: „Já že jsem čuně? Podívejte se na sebe, jak vy vypadáte!“
Přiznám se, že to je asi tak ta situace, ve které si připadám po sněmovním projevu ministra Andreje Babiše. Už delší dobu s úžasem pozoruju jeho rozčílení. Ať dáváme panu Babišovi otázky, jaké chceme, ať jich dáváme deset nebo dvacet dva, ať se ho ptáme na cokoli, tak se prakticky nikdy nedozvíme, na co se ptáme. Naopak on sám nám některé otázky ve Sněmovně položil. A já na ně odpovím, protože to mám ve zvyku.
Ale ještě předtím, než začnu s těmi odpověďmi, chci povědět jedno. Vím, že si před mikrofonem vždycky musím dávat pozor, protože někdy začnu křičet a pak jsem napomínán. Ale říkám si: Sakra, dneska bych měl já být rozčílený, ne? Ne pan Babiš! To když v nahrávkách od něj o sociálních demokratech slyším: „Já bych s tím počkal na parlamentní volby. Nechci si teď vystřílet všechny patrony. Máme nabito velmi slušně. Načasoval bych to před volbami. Nechal bych to na příští rok...“ Mluví se o nás. No tak bych měl být rozčílený, ne? Když se tedy člověk mimořádné politické váhy, což se ví i ve světě, baví s nějakým redaktorem novin, jejichž je vlastně reálným vlastníkem. Novinář mu úslužně říká: „Tohle bychom taky mohli, ne? Co říkáte?“ A on odpovídá: „No, já bych s tím počkal až na ty volby, máme pěkně nabito...“ Tak nezlobte se, nemohl bych dneska začít křičet? Není to legitimní? Protože mi to trochu vadí, že tady někdo, kdo má takovou pozici a ovládá média, si tak pěkně plánuje, jak na nás začne střílet v pravý čas.
Pan Babiš se ptal: „Vydíral jsem já někdy někoho? Viděl mě někdy někdo, že bych někoho vydíral?“ - Ale jak si mám vyložit, pane ministře, když jste mi řekl před pár dny větu: „Odvolejte mě a já vám ukážu, co dokáží moje média...“
Ještě se pokusím vysvětlit, proč se premiér musel rozhodnout, že pan Babiš nemůže být dále ve vládě. Případ Andreje Babiše se rozšířil za hranice. Najdete to v Reuters, v Tageszeitung, najdete to ve Financial Times, takže se k tomu vyjadřují i světoví odborníci jako Karen Dondersová a další. A tam si třeba zrovna u téhle belgické expertky přečtete: „Dnes má společnost moc zákonodárnou, výkonnou, soudní, a média - jakousi čtvrtou moc, která je hlídacím psem ostatních mocenských sil. Je to otázka kontroly a rovnováhy mezi nimi. Aby takový systém fungoval, musí každá z těch sil se řídit sama a není možné, aby ji ovládal někdo jiný. Pokud kdokoli z vlády kontroluje média přímo či nepřímo, celý systém kontroly a rovnováhy přestane fungovat. V podstatě tím mizí důvod k existenci žurnalistiky, a demokracie se hroutí.“ Paní Dondersová také říká, že ji šokuje, že v České republice může funkci tak vysokou, jakou má pan Babiš, vykonávat politik, který zřejmě o tomto zřejmě vůbec nic netuší, který etické standardy vůbec takto necítí a který zřejmě nemá žádný problém s tím, že je brutálním způsobem porušuje.
Končí zde dvě velké legendy. První pan Babiš mnohokrát opakoval, když říkal, že on není politik, že on tady sice sedí s námi jako ta kačena, která kváká, kolébá se, chová se jako kačena, ale vlastně to není kačena. Ne. Pan Babiš s námi sedí jako poslanec, je ve vládě jako místopředseda vlády, dělá všechno jako my, a je opravdu politik. On tomu dlouho nevěřil. Tak bych mu teď poradil, aby se podíval do zahraničních novin. V médiích v zahraničí vás, pane ministře, berou bohužel všichni jako politika, vnímají vás jako součást české politické scény. A podle toho, co děláte, soudí dokonce českou politiku. Vy jste projev české politiky. Vy jste česká politika. Vy jste český politik a oni vás tam soudí jako někoho, kdo ukazuje, co je v české politice možné a jak se může český politik chovat. Tam se mluví o tom, že jste v podezření, že pobíráte nezdaněné příjmy. Tam se mluví o podezření, že váš úřad nad vámi drží ochrannou ruku. Tam se mluví o tom, že Čapí hnízdo řeší mezinárodní komise. Experti mluví o tom, že je to zneužití smyslu dotací, které měly být určeny pro malé a střední podnikání. Tam se mluví o tom, že odmítáte odpovídat na otázky novinářů, dokonce že se k nim chováte arogantně…
To znamená konec legendy Andreje Babiše, který není politik. Takto z venku k nám přichází, že jím jste na sto procent, a dokonce, jak se chováte, tak to vypadá, že poměrně podařený politik. A ne že jste mimo matrix. Vy jste nejen součástí matrixu, vy dokonce ten matrix tady vytváříte.
A pak je tu ještě jedna legenda, která by měla skončit. Tady se dlouho tvrdilo, že je výhodné, když do politiky může vstoupit někdo, kdo je bohatý, zajištěný. Takový člověk určitě krást nebude. To byla přeci ta vaše pozice, že „všeci kradnú, všeci sú zkorumpovaní, jenom já to nepotřebuju, protože mám peněz dost“.
Jenže když někdo takový přijde do politiky, tak vzniká úplně nové nebezpečí: že těch prostředků, které má, použije způsobem právě takovým, jaký vidíme - že si prostě zaplatí kde co, že si zaplatí i ta média a že začne bojovat způsobem, který si ten, jenž ty peníze nemá, nemůže dovolit. Přestaňme věřit tomu, že to, že je někdo zajištěn, znamená, že to je bezpečnější. Jsou v tom nová, těžká, velmi vážná rizika. Ten člověk totiž svými penězi je schopen zaplatit kde co. A je schopen využít politického vlivu v kombinaci s penězi, aby si vytvářel monopol.
Dospěl jsem k závěru, že pan Babiš vstoupil do politiky především proto, aby hájil zájmy svého podniku. Myslím si, že on do ní nikdy nevstoupil proto, aby se učil tomu, co je veřejný zájem. A proto bych byl rád, aby odešel z vlády. A stejně tak bych byl rád, aby prezident dodržoval ústavu.

(z vystoupení na 58. schůzi Poslanecké sněmovny PČR 10. 5. 2017)