Tak mi to Andrej Babiš nandal. Po tom, co jsem si o sobě v Právu (Kdo je tady vlastně ten darebák?, 22. 8.) přečetl, abych se snad plazil kanály. Jen mě napadlo: co asi Babiš, když se takto veřejně vyjadřuje o svých politických soupeřích, říká v soukromí na adresu voličů?

V životě jsem prošel vícero profesemi od dělníka na stavbě po vysokoškolského učitele (to ale až po listopadu 89), a těžko se mi poslouchá poučování od někoho, kdo si v době, kdy jsem já házel lopatou, lebedil v bavlnce prominenta komunistického režimu. Dnes ale nejde o to, jak jsme kdo žili, ale o to, kdo z nás je s to lépe pochopit a hájit zájmy lidí v této zemi.

Andrej Babiš píše, že vůbec netuším, jak velkou zodpovědnost podnikatelé mají. Jak který. Jednoho takového miliardáře, kterého nemůžeme u nás na severní Moravě vystát, jsem už před léty nazval gaunerem. A když mě za to žaloval, tak u soudu třikrát prohrál.

Celá léta jezdím s podnikateli do různých zemí světa a mám opravdu radost, že můžu řadě malých a středních českých podnikatelů pomáhat – v Asii, Africe, v Evropě. Myslím si, že jsou solí této země a že bez jejich hlav a schopností nebude budoucnost.

Ale obávám se dnes těch boháčů, kteří působí dojmem, že si chtějí rozparcelovat celou republiku. Vypadá to, že zde chce mít každý miliardář svého prezidenta, svou politickou stranu, svoji televizi nebo aspoň noviny.

Když jsem řekl, že ti, kterým vadí zvýšení minimální mzdy a nechtějí vyplácet víc než těch 11 tisíc, jsou darebáci, tak jsem jen citoval dva podnikatele ze středních Čech.

Řekli mi, že člověk, který u nich dobře pracuje, si zaslouží slušné peníze. Ti podnikatelé, kteří takového člověka neocení a stlačují mzdy, se podle nich jen dopouštějí nekalé konkurence. Z reakce pana Babiše jsem získal dojem, že potrefená husa se ozvala.

Rád bych se Andreje Babiše zeptal, jak myslí větu, že „rozumný podnikatel klíčové zaměstnance slušně zaplatí, protože ví, že oni tvoří duši firmy a na nich nakonec záleží“. Takhle má fungovat stát řízený jako firma? Budeme platit slušně jen ty „klíčové“?

Pochopil jsem to správně, pane Babiši? A ti ostatní si zaslouží tu mizernou mzdu, kterou vyplácíte ve svých drůbežárnách? Ve své knize se pohoršujete nad tím, že někteří lidé u nás nechtějí pracovat, pokud nedostanou aspoň třicet tisíc. Ujasněme si to. Jsou tady nízké mzdy, nebo nejsou, pane Babiši? Opravdu se dá žít za jedenáct tisíc?

Každý, kdo takto mluví, by si to měl zkusit. Vždyť statistiky říkají, že čtyřicet procent lidí má problém zaplatit mimořádné výdaje. Ostře nesouhlasím s názorem, který jste, pane Babiši, vyslovil v televizi – že co se týče minimální mzdy, „bylo by nejlépe, kdyby si tyto věci domluvil zaměstnavatel se zaměstnancem, a stát by do toho neměl vůbec mluvit“.

Někdy se bojím, že kdybychom to nechali na podnikatelích jako Vy, žili bychom všichni v této zemi v ubytovnách jako mnozí Vaši zaměstnanci. Ve Vaší firmě bych pracovat nechtěl a ve státu Vámi řízeném jako rodinná firma bych nechtěl žít.

Ale čert vem debatu, kdo se tady čím odkopal. Byl bych rád, kdybychom se v tomto čase bavili o tom, co konkrétního chceme udělat. Jak pro zaměstnance, tak pro podnikatele.

Uvedu jeden nápad. Když jezdím s podnikateli po světě, cítím, jak nám chybí za zády silná finanční instituce. Je těžké bez něčeho podobného uspět v mezinárodních tendrech proti silným soupeřům. Co s tím?

Tak si vzpomínám, že součástí našeho národního obrození nebyla jen kultura, ale třeba i taková Živnobanka, z níž se časem vyvinul nejmohutnější finanční ústav ve střední Evropě. Ona založila slávu firem Škoda, Kolben-Daněk a dalších. Není čas pokusit se o něco podobného znovu?

Snílkové mi nevadí. Ale od politiků se očekává víc než snění. Podstatné je nabídnout lidem něco hmatatelného, z čeho budou mít prospěch nejenom ti „klíčoví“.


Právo 24.8.2017