Vážený pane řediteli, vážení signatáři,

dovolte, abych zareagoval na otevřený dopis, který jste mi zaslali.

Do Národního divadla jsem nedávno zavítal na základě pozvání od předsedy základní organizace Unie profesionálních zpěváků ČR v Národním divadle Jakuba Hrubého.

Vaší pozornosti snad neušlo, že posledních čtrnáct dní probíhala rušná vyjednávání o platech státních zaměstnanců. Byl jsem součástí koaliční skupiny, která připravovala návrh pro vládu. V průběhu týdne jsem se sešel s řadou odborových představitelů, a ti si stěžovali, že ne každý jim zvedá telefon a je ochoten s nimi hovořit. Ujistil jsem je, že se sejdu s každou odborovou organizací, která mne o to požádá.

Když jsem zamířil do Národního divadla, plnil jsem tento slib. V Národním divadle jsem se choval zdvořile a omlouval se každému, koho jsem potkal, za vyrušení. Když mne ale dirigent zkoušející Verdiho Maškarní ples vyzval, abych něco řekl, mohl jsem to sotva odmítnout. Proto jsem pronesl asi pět vět omluvy a vysvětlil účel své návštěvy.

Nevěřil jsem svým očím, když jsem si přečetl, že jsem ohrozil bezpečnost, kolektivní vyjednávání i uměleckou svobodu Národního divadla. Vaši reakci nechápu tím spíš, že se na vládě podařilo zvýšení platů ve státní sféře, které se týká i divadel, prosadit. Souhlasím, že umělecké instituce a umělecká tvorba mají být nezávislé. Národní divadlo ale není soukromá firma, nýbrž veřejná instituce financovaná z veřejných peněz. O jejím směřování by se nemělo hovořit jen v úzkých kroužcích v kuloárech, ale i na širších plénech. V tom nespatřuji pokus o ovlivňování tvorby a už vůbec ne stranickou agitaci.

Otevřená debata je naopak znakem pluralitní demokratické společnosti. Tím spíš si stojím za svým přesvědčením, že když se mnou chtějí zaměstnanci různých organizací mluvit o pracovních podmínkách, platech a svých názorech, tak je v pořádku jim vyhovět. Do poslední chvíle jsem předpokládal, že takový rozhovor v Národním divadle povedeme za přítomnosti ředitele. Že tomu tak nebude, jsem se dozvěděl až na místě při sdělení omluvy.

Vážený pane řediteli, vážení signatáři, rád se při nejbližší možné příležitosti s vedením Národního divadla setkám, abychom si celé nedorozumění vyjasnili. Přivítám i účast všech signatářů dopisu, aby měli informace z první ruky a neviděli kouř, kde nehoří. Za ještě váženější námět k rozmluvě ale pokládám budoucnost české kultury, zvlášť když na dveře pomalu klepe rok, ve kterém oslavíme sté výročí naší demokratické státnosti.

Se srdečným pozdravem

Lubomír Zaorálek