Jednání představitelů zemí EU k rozpočtu váznou a dohoda není na dohled. Proto se naše diplomacie ujala iniciativy a uspořádala jednání skoro dvou desítek unijních zemích, které mají silný zájem na pokračování jedné z hlavních kapitol rozpočtu EU – kohezní politiky (ta tvoří zhruba třetinu "mini" rozpočtu EU).

Myslím, že tento čin si zaslouží zamyšlení. Můj pohled vypadá takto:

1. To, že naše země se ujala zorganizování diskuse, která by měla vést k přiblížení stanovisek části zemí, je moc dobrá iniciativa, která zaslouží uznání. Kéž by se z toho stala obvyklá praxe. Jde zároveň o skupinu vskutku velkou, jejíž hlas při jednání může hrát roli.

2. Problém je ale volba tématu a složení účastníků. Jde o země, které z unijního rozpočtu ročně desítky miliard euro čerpají (a jejich postoj, že v tom chtějí pokračovat, není překvapivý), a ve většině o země, které do unijního rozpočtu odvádějí mnohem méně, než z něj čerpají (u nás je rozdíl obvykle ročně větší než 50 miliard korun). Shoda lidí, kteří, obrazně řečeno, chtějí jít na večeři, kterou platí někdo jiný, a hlasitě říkají, že takto to má být, nezní úplně dobře. Navíc, dohoda o rozpočtu (jde o víceletý finanční rámec) musí stát na souhlasu všech zemí, tedy včetně největších plátců. Dělit členy unie na ty, co chtějí peníze dostávat a ty, co je platí (ti pozváni nebyli), není asi cesta, jak se dobrat dohody.

3. Největší problém ale vidím v tom, že se naše země tak trochu viditelně staví do čela těch, kteří chtějí kohezní miliardy pobírat (a dokonce propaguje, že je třeba, abychom, o jejich využití co nejvíce rozhodovali).

Nejméně dva aspekty totiž naši pozici silně oslabují. První je nemalé množství podvodů při čerpání stovek miliard unijních korun v kombinaci s neschopností z nich vybudovat důstojnou dopravní infrastrukturu. Je to ještě umocněno stovkami miliard korun, které z tohoto balíčku pobírají firmy pana premiéra. To, jak těžko představitelný stav (za hranicí naší země) to je, dokazuje třeba článek o tomto problému v New York Times.

I kdyby tohoto nebylo, zásadní háček tkví v tom, že kohezní politika je (mimo jiné) součástí principu solidarity, který je součástí genomu EU. Tedy toho principu, který naše země (spolu s Maďarskem a částečně dalšími zeměmi V4) během uprchlické krize ostentativně porušovala. Odvolávat se proto nyní velmi hlasitě na tento princip zavání pokrytectvím.

Posoudit, do jaké míry pozitivní část úterního jednání převažuje nad těmito "falešnými tóny", je těžké. Záleží, na který z těchto modelů chování chceme navazovat. A stejně tak je otevřená otázka, zda jednání v Praze potřebnou dohodu leaderů unijních zemí přiblíží, nebo ne.