Jakmile občan vstoupí do nemocničního areálu, stává se s ním zvláštní změna. Má se za to, že kdokoli osmnáct plus a svéprávný má právo činit závažná rozhodování, které mohou ovlivnit jeho zdraví i život. Pacient má právo požádat o vysazení stávající, nebo i nenasazení nové péče, i když ví, že důsledkem bude jeho trvalé poškození či smrt. Svědek Jehovův má plné právo odmítnout transfúzi a zemřít. Kdokoli má právo podepsat revers, odmítnout léčbu, jít domů a zemřít též. Ve světě lékařské etiky si myslíme, že pacientova přání a práva jsou silnější než jeho reálné potřeby a připouštíme, že svobodné rozhodnutí nemusí být vždy moudré rozhodnutí. Paradoxně je nemocnice jediným místem ve státě, kde je občan brán vážně.


Mimo areál nemocnice totiž tohle neplatí. Projednává se zákon o zákazu kouření v restauracích. V autech musíme ze zákona používat bezpečnostní pásy, cyklista musí vyjet s přilbou, z dobrých důvodů se snažíme vytlačit z center měst hazard a tzv. výherní automaty, myslíme, že je správné nepovolit prodej měkkých ani tvrdých drog a zavedli jsme institut osobního bankrotu. Z jednoduchého důvodu. Stát si myslí, že bychom tu a tam měli chránit občana před ním samotným, a to i za cenu osekání jeho svobod. Mnozí by jistě protestovali proti paternalistické vládě, která chce občana vodit za ruku. Jenomže zkušenost, dlouhověká zkušenost dává za pravdu státu. Občané ne vždy a ne všude dorostli své svobodě, ne vždy a všude se chovají jako odpovědní dospělí a kouření, gamblerství, alkoholismus, fatální zadluženost, další a další půjčky, drogová závislost a i ty úrazy při nehodách jsou reálnými riziky, kterým možná stojí za to zabránit, pokud to jde.

Nastává tak paradoxní situace: Svědek Jehovův jedoucí na bicyklu do nemocnice bude ve jménu své ochrany pokutován za ohrožení vlastního zdraví, pokud si nenasadí přilbu, a v nemocnici pak ve jménu svobody odmítne transfúzi. A zemře.

Jen na několik dní před volbami stát ale na chvíli předstírá, že je občan naprosto svobodný, kompetentní a má schopnost činit kvalifikovaná rozhodnutí dlouhodobého dosahu. Není náhoda, že volební výsledky vypadají velmi podobně, jak svobodná rozhodování pacientů o průběhu navrhované terapie. I zde bývá důsledkem trvalé poškození či smrt, tentokráte v měřítku národa. Viz třeba poslední prezidentské volby.

Ani občané samotní se do rozhodování závažných otázek nepouští snadno a rádi. Máme poradce na kde co: poradce na střádání a poradce na investování, poradce na kojení, na sex, na zdravou výživu, na módu, na posilovny, na hubnutí, na diety, na zařízení bytu, na otevírání (a asi i na zavírání) čaker, na objevení vnitřního míru a harmonie, na zahrady, na doplňky jarní i letní a nejrůznější koučové velí, co a jak. Jen abychom se vyhnuli trýzni svobody. Ani to, co si dát k večeři si už pomalu netroufneme rozhodnout sami.

Referendum o čemkoli má smysl, jen pokud všichni přesně ví, jaké jsou výhody a jaké jsou nevýhody daného řešení, pokud jsou ochotni si o věci něco nastudovat, zvážit proměnné, a pak rozhodnout. Ani zde nemusí být svobodné rozhodnutí moudré rozhodnutí. Velká Británie je nám smutným příkladem. Nechat komplikovanou otázku, ke které je už přece jen potřeba něco dopředu načíst a promyslet, třeba kterým směrem zamíří celá země, rozhodnout občany v referendu, je populismus.
Je to populismus právě v případě, když stát zároveň občana nutí, aby když on sám zamíří kamkoli na kole, musel mít nasazenou onu povinnou přilbu.