Vzhledem k pokračujícím debatám uvádím argumenty proti legalizaci eutanázie. Výčet je jistě jen orientační a ne úplný.

1. Nejedná se o nesnesitelné bolesti
Argument fyzického utrpení, sám o sobě jistě efektní, již dnes nelze použít. Pro eutanázii se argumentovalo tvrzením, že se jedná o milosrdnou smrt. S představou, že pacient se bolestmi svíjí na lůžku, kolem něj postává skupina lékařů a bezradně krčí rameny. Takto to v roce 2019 není. Z paliativní medicíny se stal obor s vlastní atestací a platí pravidlo, že pacient 21. století, který trpí krutými a zároveň dlouhotrvajícími bolestmi je pacient, který je nesprávně léčen. Fyzický rozměr pacienta a jeho bolesti těla se již v absolutní většině případů zdařilo zvládnout. Úspěšně.

2. Jednoznačný kluzký svah: Zkušenosti z Nizozemí
Zákon se roztáhne nad celou společností, platí pro všechny, a musí být nějak zaručeno, že nebude zneužíván. Zkušenosti z Nizozemí ukazují, že od zeleného stolu není možno tomuto zneužívání zabránit - a sami nizozemští lékaři to přiznávají. Je třeba rovněž zdůraznit, že zákon v Nizozemí je založen na faktu, že lékaři sami reportují o tom, že eutanázii provedli. Je tedy relevantní se ptát, kolik procent nebo desítek procent případů není reportováno vůbec a zda zákon, založený na předpokladu, že eutanázii provádějící lékaři budou sami sebe reportovat má vůbec šanci poskytnout efektivní kontrolu nad prováděním eutanázií v nizozemské společnosti.
Data z Nizozemí, a nejvýrazněji z posledních sedmi let (2010 – 2017) ukazují, že se nizozemská společnost dostala do natolik kluzkého svahu, že se sama o sobě stává spíše mementem pro ostatní státy, aby se podobného vývoje vyvarovaly.
2012: 4188
2013: 4829
2014: 5306
2015: 5516
2016: 6091
2017: 6585 – 18 případů denně.
2018: 6126
Poprvé od roku 2006 došlo k poklesu oproti minulému roku až v roce 2018. Ovšem data z prvního čtvrtletí roku 2019 kopírují rok 2017.

Návrh nového nizozemského zákona z října 2016 (a opakování návrhu tohoto zákona z října 2019), má umožnit asistovanou sebevraždu z důvodu „zkompletovaného života“ nebo „plného života“ a je dalším logickým krokem. Podle tohoto zákona by asistovaná sebevražda měla být umožněna již ne pacientovi, nýbrž jakémukoli občanovi jen proto, že již nevidí důvod proč dále žít, takže přijde do nemocnice, zaregistruje se, a provede sebevraždu pod dohledem.

3. Jednotlivé mimořádné kasuistiky se nemohou proměnit v zákon
Z jedné konkrétní kazuistiky není možno vytvořit dobrý zákon! V lékařské etice platí pravidlo „komplikované případy tvoří špatné zákony“ (hard cases make bad laws), tedy, že hraniční případy nejsou optimálním startem pro tvorbu zákonů, platných pro celou společnost. I když proponenti eutanázie často používají konkrétní emocionálně vypjaté kauzy, podle takových případů nelze napsat zákon. Tím méně dobrý zákon. Zopakujme, že apel na nesnesitelné fyzické utrpení již v 21. století není argumentem, fyzickou bolest díky rozvoji paliativní medicíny umíme zvládnout.

4. Nelze odstranit utrpení odstraněním trpícího
I když bývá často argumentováno, že eutanázie je „milosrdná smrt“, která vyřeší bolesti umírajícího, nelze vyřešit problém utrpení odstraněním trpícího, stejně jako nelze utrpení lidstva vyřešit odstraněním lidstva. Nebo vlastně lze, ale není to ten typ řešení, po kterém obvykle toužíme.

5. Život sice není absolutní hodnota, avšak tímto nelze argumentovat.
Z dějin jsou známy případy, kdy hrdina obětuje svůj život pro záchranu všech, či vězeň spáchá sebevraždu, aby při výslechu nezradil spolubojovníky. V Československu je znám případ Jana Palacha nebo Jana Zajíce. Těmito případy ovšem nelze argumentovat ve prospěch asistované sebevraždy. V případě Jana Palacha a Jana Zajíce se sice skutečně jednalo o sebevraždy, ovšem o sebevraždy podmíněné okupací vojsk Varšavské smlouvy, mající za cíl vyburcovat národ, sebevraždy, které byly provedeny v určitém dějinném kontextu a jinak by provedeny nebyly. Jakkoli je možno otevřít diskusi nad etickou či společenskou hodnotou jejich činů, nelze tyto a podobné případy jakýmkoli způsobem použít ve prospěch legalizace asistované sebevraždy. Tento bod uvádím jen proto, že v diskusích v České republice se tyto argumenty občas objevují.

6. Trpící zvíře a trpící člověk
Zastánci eutanázie se pohoršují nad tím, že v některých zemích je trestné, když člověk neukrátí život trpícímu zvířeti a zároveň ukrátí život trpícímu člověku. Mezi člověkem a zvířetem totiž prý není rozdílu, human animals a non-human animals jsou stejní, práva zvířat jsou práva lidí. Odpověď je jednoduchá. Rozdíl mezi člověkem a zvířetem existuje, člověk není nahá opice stejně jako opice není osrstěný člověk. Člověk na rozdíl od zvířete má svobodu, je otevřen etickému jednání, má vůli, používá abstraktní jazyk, je si vědom existence sebe sama, své smrtelnosti, je „zvířetem hledajícím smysl“. Konstatovat, že člověk se kvalitativně liší od ostatních zvířat, není antropocentrická pýcha, nýbrž konstatování očividného. Pouze člověk se ptá, jaké jsou rozdíly mezi člověkem a zvířetem, pouze člověk je otevřen etice a ptá se, které jednání je to dobré. A právě proto, že zvířata nejsou lidé, s nimi musíme zacházet lidsky.
Zvíře, pokud je známo, neplánuje budoucnost, žije v přítomném okamžiku, neklade si otázku o smyslu svého života a neví, že umírá. Jejich utracení je proto logické ukrácení utrpení. Naopak člověk plánuje, je si vědom existence sebe sama i své budoucnosti, i toho, že jednou zemře. Nelze tedy jen tak bez dalších komentářů položit rovnítko mezi zvíře a člověka.

7. Pragmatický důvod, relevantní zejména pro Českou republiku: řada předpisů a zákonů se ve zdravotnictví dodržuje částečně nebo vůbec:
…není iluzí si myslet, že zrovna zákon a eutanázii bude striktně dodržován bez jakéhokoli ohýbání?

8. Právo na eutanázii neexistuje
Jak víme od Hobbese a od Johna Locka, všechna práva člověka, daných přirozeností, předpokládají sebe-orientovaný zájem na udržení vlastního života. Všechna přirozená práva se odvíjí od tohoto základního práva na život, nebo lépe, práva na sebezachování.
Právo být mrtvým nebo právo být učiněn mrtvým nemá zastání v klasickém liberálním pojetí práva.

9. Že zde nějaká lidská aktivita vždy byla, neznamená, že ji máme dekriminalizovat.
Zastánci eutanázie konstatují, že eutanázie zde vždy byla, podobně jako prostituce, a je tedy lépe ji ošetřit zákonem, aby neprobíhala divoce a bez dohledu.
Odpověď je i zde jednoduchá, Ano, prostituce zde opravdu vždy byla, a určité státy ji za určitých podmínek dekriminalizují. Ovšem stejně tak zde od úsvitu lidstva byly vraždy nevinných a okrádání chudých a nemyslíme, že by se tyto aktivity měly za určitých podmínek dekriminalizovat. Zbývá zvážit, kam zařadit eutanázii.

10. Možnost vzniku situace, kdy se eutanázie od pacienta „očekává“
Umírající člověk jen těžko se může autonomně rozhodnout o svém bytí či nebytí. Všechny debaty o eutanázii v médiích či seminárních místnostech nevysloveně předpokládají, že obě argumentující strany jsou v tělesném i mentálním komfortu a zvažují optimální scénář budoucnosti. V reálu je situace odlišná. Pacient je vždy v roli slabšího, důvody otevření diskuse jsou právě ty, že trpí, a rozhodně se v žádném případě nejedná o dialog dvou rovnoprávných stran, hledajících nejlepší řešení. Na pacienta může být činěn nátlak, legalizováním eutanázie může nastat situace, kdy se žádost o eutanázii od pacienta „očekává“, nebo i situace nevysloveného očekávání, aby „uvolnil místo“ a podobně. I když při návštěvách příbuzných a při péči zdravotního personálu slovo „eutanázie“ nepadne, pacient může ve společnosti, která eutanázii dekriminalizovala, vnímat sám sebe a svůj život již jako břímě jak pro rodinné příslušníky, tak i pro personál nemocnice nebo pro společnost. Dekriminalizace eutanázie tak může postavit vulnerabilní pacienty do značného psychologického tlaku na ukončení života. „Právo zemřít“ se může proměnit v „povinnost zemřít“ . Umírající budou pod ekonomickým tlakem a budou muset zdůvodnit, proč chtějí toto ekonomické a sociální břímě nakládat na společnost. Podobně může být vyvíjen tlak na rodiče jakkoli postižených dětí
Uzákonění eutanázie a asistované sebevraždy se zprvu může zdát jako potvrzení svobody na sebeurčení pacienta, avšak brzy se může přeměnit do této povinnosti zemřít. Ochrana svobody člověka je mnohem efektivněji dosažena tím, že eutanázie a asistovaná sebevražda bude učiněna sociálně neakceptovatelnou, takže lidé už nebudou muset bránit své přání pokračovat v životu. Umírající pacient má přece být ujištěn o naší péči a starostlivosti, a jeho situace nemá být zhoršována tím, aby zvažoval eutanázii.

Při debatě o eutanázii a asistované sebevraždě v Kanadě zazněl před Senátní komisí tento výrok:

Kanada rozpoznala problém sebevražednosti mladých lidí a začali jsme se ptát „Jak tomu můžeme zabránit?“ Kanada rozpoznala problém sebevražednosti původních obyvatel a začali jsme se ptát „Jak tomu můžeme zabránit?“ Kanada rozpoznala problém sebevražednosti postižených lidí a začali jsme se ptát „Jak jim při provedení sebevraždy můžeme asistovat?“ (The Special Senate Committee on Euthanasia and Assisted Suicide 1995)

11. Eufemismy: Eutanázie není důstojná smrt
Proč by měla být? Otázka nestojí v dichotomii „dlouhé a bolestiplné umírání“ versus „milosrdná smrt“ eutanázií. Otázku je možno obrátit – umírání v hospicovém zařízení, v čistotě, s laskavým personálem, v kruhu rodiny nebo nemilosrdné zabití na přání, či útěk pacienta do smrti, útěk pacienta od života. Řešením otázky konce života je kvalitní paliativní medicína a hospicová péče a nikoli eutanázie.
Debata o eutanázii je plna eufemismů, kterým je třeba se vyhnout a přesně volit slova. Debata o eutanázii není debatou o tom, zda by mělo být lékařům umožněno „pomoci pacientům zemřít“. To je přece přesně to, co dobří lékaři dělají, dnes s velikou pomocí paliativní medicíny. Není to ani debata o tom, jak zabít bolest, debata se týká toho, jak zabít pacienta.
Pokud by eutanázie měla být důstojná smrt (VIZ i návrh zákona poslance Jiřího Zlatušky z roku 2016), pak je třeba se ptát, zda opravdu není možné zemřít důstojně v nemocnici, v hospicovém zařízení nebo doma, a pokud ano, tak proč se zrovna eutanázii říká „důstojná smrt“ z jiného důvodu, než matení veřejnosti.

12. Právo volby nebo omezení práva na život?
Podobně jako v debatě o potratech zní slibně a pozitivně slogan „právo volby“ (pro-choice, right to choose), jakožto něco, co zvětšuje prostor svobody člověka, co se vymezuje proti omezení svobody člověka. Ovšem samotné zvětšení svobody volby není samo o sobě a bez dalších komentářů dobré. Státy samy občas a z dobrých důvodů svobodu občanů omezují a chrání je tak paradoxně před nimi samotnými. Povinnost bezpečnostních pásů v autě, zákaz prodeje tvrdých drog, zákaz kouření v restauracích, snaha vytěsnit tzv. výherní automaty z center metropolí, vysoké daně na alkohol a cigarety patří mezi takovéto případy. Konstatovat, že stát by měl dovolit vše, co zvětšuje prostor svobody jedince a zároveň nenarušuje prostor svobody jiných jedinců nelze bez dalších reflexí. Žádný stát na světě to nedělá a nedělá to z dobrých důvodů. Zda do svobod občana zařadit i svobodu nechat se zabít lékařem, je přinejmenším hodno hlubší reflexe a nelze jednoduše říct, že takovéto právo by občan určitě měl mít, protože „právo volby“ zvětšuje jeho svobodu a to je samo o sobě dobrá věc. Třeba není. Podobně lze říct, že „právo volby“ smrti je omezením práva na to nebýt úmyslně zabit.

13. Eutanázie není soukromou věcí mezi pacientem a lékařem
Při praktikování eutanázie ve státech Beneluxu je zde i spoluúčast společnosti, lékařů, kteří ale nikdy nejsou self-made-men, jak se může stát v ekonomii. Za každým lékařem stojí fakulta, která mu udělila titul, za fakultou univerzita a za univerzitou stát. U sebevraždy nic takového neexistuje, stát se k ní nevyjadřuje, sebevražda není trestným činem, není ale ani činem schváleným či uzákoněným. Je vždy rozhodnutím jednotlivce. Eutanázie (a ani potrat) se ale nikdy netýká jen jednotlivce, týká se lékařů, kteří ji praktikují, eutanázie ovlivňuje i pacientovo okolí – jeho příbuzné a přátele. Legalizace eutanázie by tak dala nesprávný vzkaz společnosti, a zejména mládeži, o tom, v čem spočívá hodnota lidského života. Akceptování eutanázie oslabí sociální respekt k lidskému životu.

14. Volání po eutanázii je znamením, že nějaký rozměr pacienta není ošetřen
Z psychologie je známo, že pokud někdo zatelefonuje psychologovi nebo příteli se sdělením, že právě hodlá spáchat sebevraždu, nemusí to nutně znamenat, že problém je velký, jako spíše to, že potřebuje okamžitou, neodkladnou, pomoc, neodkladné řešení. Podobně i volání po eutanázii, alespoň v některých případech, je třeba rozklíčovat a trpělivým nasloucháním zjistit, proč pacient po eutanázii volá. Možná to, co pacient skutečně potřebuje, není eutanázie, nýbrž úleva od nějakého typu bolesti.
Pokud pacient žádá eutanázii nebo asistovanou sebevraždu, neměli bychom se hned ptát, jak můžeme pomoci pacientovi s tímto jeho přáním; spíše bychom se měli ptát, proč pacient toto přání má. Na prvním místě bychom pacientovi měli odstranit jeho motivaci zemřít pomocí správné medikace a pomocí pozorné péče, řešící jeho problém bolesti tělesné, emocionální, sociální nebo spirituální. Pacientům žádajícím asistenci pro sebevraždu bychom měli pomoci v překonání osamocenosti a pomoci v tom, aby zbytek jejich života byl smysluplný a nikoli bez další reflexe provést eutanázii, jen proto, že si ji pacient přeje. Argumentace pro uzákonění eutanázii z důvodu svobodného rozhodnutí a z důvodu rozšíření autonomie člověka zní lákavě, ne vždy se však člověk rozhoduje skutečně autonomně a racionálně, a zejména to platí v situaci bolestí emocionálních, sociálních nebo spirituálních.

15. Pacienti mají negativní právo odmítnout léčbu, ale nikoli pozitivní právo na eutanázii.
Pacienti nemají o nic větší právo na eutanázii, než jako na požadavek, aby jim lékař amputoval zdravou končetinu. Pacienti mají právo odmítnout léčbu, avšak to je negativní právo, nikoli pozitivní právo; štít, a nikoli meč.

16. Žádný stát nemá dovolit jedné skupině lidé zabíjet jinou skupinu lidí.
Je problematické, aby vláda dala právo jedné skupině lidí (lékařům) právo zabíjet jinou skupinu lidí (pacienty). Lidské bytosti by nikdy neměly být zabíjeny, a kritici eutanázie zde poukazují na fakt, že k tomuto medici nestudovali. Medici studují proto, aby jednou životy zachraňovali. Nechť je tedy pro praktikování eutanázie zřízena zcela nová profese (jíž novináři ihned označili „kat“). Eutanázie dává lékařům snad až příliš velkou moc nad pacienty a praxe eutanázie může způsobit, že pacienti budou mít strach z lékařů. Pokud eutanázie není v daném státě legalizovaná, pak se jednotlivé případy zneužití moci lékaře nad životem pacienta snáze odhalují. Pokud eutanázie legalizovaná je, pak je mnohem obtížnější tato zneužití odhalit.

17. Změna paradigmatu lékařské profese
Zadáním medicíny bylo vždy starat se o nemocné a léčit je. Prodlužovat život pacientovi a zároveň zvyšovat nebo udržet co nejvyšší kvalitu jeho života, novinářsky řečeno přidávat léta životu a život létům. Uzákoněním eutanázie by se k těmto lékařským povinnostem – pečovat a léčit, přidala ještě třetí – pečovat, léčit, zabíjet.

18. Pacienti opuštěni rodinou mohou vidět v eutanázii jediné řešení
Legalizace eutanázie by podminovala nejen úsilí lékařů a sester zachraňovat životy, nýbrž i ochotu pacient najít v stávající životní situaci nový smysl či směr života. Právě staří, osamělí, dlouhodobě nemocní nebo jinak vulnerabilní pacienti mohou být manipulováni, aby v eutanázii viděli jediné řešení své situace.

19. Argument Immanuela Kanta proti sebevraždě
Pro Kanta existuje významný rozdíl mezi prostředkem a účelem a druhá formulace kategorického imperativu. Pokud mně věc, která je mým majetkem, přestane sloužit, je možné se ji zbavit. Jenomže člověk není věcí a protože má člověk cíl sám v sobě, nemůže se člověk ani zbavit sám sebe, a to ani tehdy, pokud by sám chtěl:

„Praktický imperativ lze tedy formulovat takto: jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek!
Uvidíme, zda to lze dokázat. Abychom setrvali u předcházejících příkladů, pak za prvé, pokud jde o pojem nutné povinnosti k sobě samému: ten, kdo chová sebevražedný úmysl, se zeptá, zda jeho jednání může spoluexistovat s ideou lidstva jako účelu samého o sobě. Jestliže sám sebe zničí, aby unikl ze svízelné situace, pak si poslouží svou osobou, aby zachoval snesitelný stav až do konce života. Člověk však není žádnou věcí, a proto ani něčím, čeho by se dalo použít jako pouhého prostředku, nýbrž musí být vždy v každém svém jednání považován za účel sám o sobě. Nesmím tedy nijak disponovat s člověkem v mé osobě, mrzačit ho, kazit nebo usmrtit“ (Kant 1976 str. 75).

Život tedy není věc, které se mohu zbavit, když již přestane sloužit, nebo když se mi zachce. Život nepatří do stejné kategorie věcí, jako včerejší noviny.

20. Odpůrci eutanázie neargumentují z náboženských pozic.
Zastánci eutanázie konstatují, že každý, kdo je proti eutanázii, argumentuje vědomě nebo nevědomě z náboženských pozic. Je pravda, že židovství a křesťanství odmítají eutanázii i asistovanou sebevraždu. Ovšem to neznamená, že každý, kdo eutanázii odmítá, vychází přiznaně nebo nepřiznaně z náboženských principů. Biblické desatero (židovství a křesťanství) například odmítá vraždu nevinného, krádež a lež. Nelze ovšem říci, že každý, kdo odmítá vraždu nevinného, krádež nebo lež argumentuje přiznaně nebo nepřiznaně z náboženských pozic. Proti eutanázii vystupuje a argumentuje řada organizací bez jakéhokoli náboženského kontextu – ne proto, že by eutanázii zakazovala náboženství, nýbrž proto, že její uzákonění by narušilo právo na život a v důsledku přineslo negativní dopady pro danou společnost. Pro řadu odpůrců eutanázie je problémem kluzký svah, nikoli Bůh.
Katolická církev rovněž apeluje k ochraně přírody a v roce 2015 byla k tomuto tématu dokonce vydána encyklika Laudato Si´. Ovšem nelze jistě argumentovat tím, že kdo chce ochraňovat přírodu, vychází uvědoměle nebo neuvědoměle z náboženských pozic a že pro zbytek ateistického či agnostického světa není ochrana přírody relevantní a ať si ji tedy chrání křesťané, když chtějí.