V neděli v podvečer cesta Českými drahami, EC 274, z Brna do Prahy.

Řada z nás cestujících jsme marně hledali svůj vagón s místenkou. Průvodčí zoufale vysvětloval, že se v Budapešti něco popletlo a že tři vagóny vlaku chybí. Průvodčí navrhl, ať jedeme pozdějším spojem, nebo ať nastoupíme a jsme tedy na chodbičce. Jinak byl velmi laskavý a empatický a situaci zvládl profesionálně. To ale nic nezměnilo na tom, že pasažéři tří vozů v jinak vyprodaném vlaku zaujímali místa, kde se dalo, seděl jsem naproti WC a meditoval o tom, jak je v době internetu věcí a elektronických kontrol na mnoha úrovních možné se nedopočítat do tří a do tří neexistujících vozů prodat místenky.

Ale nechci být sebelítostivý, tohle se občas stane; jde o něco jiného, o další kamínek do mozaiky kolektivního vědomí nebo nevědomí národa. Kolik to celkově bylo promarněných desítek hodin života všech cestujících stojících nebo sedících po chodbičkách? Pasažéři těch tří vozů – možná jsem naivní – si mohli za ty tři hodiny, co reálně trvá jízda Českými drahami naučit padesát nových španělských slovíček, přečíst si deset básní Vladimíra Holana, kapitolu knihy o architektuře nebo kapitolu o metabolismu antibiotik nebo si přečíst povídky Karla Čapka nebo nedělní Respekt. Což se nestalo.

A co kdybych za jediný den spočítal všechny desítky hodin prostojů všech řidičů na D1, dálnice spojující Brno a Prahu, jejíž oprava se neuvěřitelně, skandálně, nepochopitelně protahuje, když všichni známe situaci v zahraničí a jezdíme po desítkách kilometrů nových dálnic v Polsku a Rakousku a Slovensku, které nějak zázračně a rychle vznikly, kolik by to bylo stovek promarněných hodin denně? Na D1 všichni známe pohled na mnohakilometrové kolony aut v protisměru, ruce vystrčené s cigaretami, kolik stovek hodin všech řidičů by to bylo denně, ve kterých by cestující, možná jsem naivní, se mohli učit německy, mohli si v klidu poslechnout Novosvětskou nebo mohli být se svými dětmi.

Za mého raného mládí, před čtyřiceti lety, trvala cesta z Brna do Prahy dvě a půl hodiny. Dnes trvá déle; Heideggerův bonmot o tom, že moderní doba zkrátila vzdálenosti, ale nevytvořila blízkost, v Čechách neplatí, vzdálenosti se protáhly, blízkost zůstala na svých. V tomto smyslu zůstáváme nepoučitelnou banánovou republikou, která neumí spojit místo A s místem B. Prostě se to nepostaví. A když se České dráhy pyšní slogany „auta stojí, vlaky jedou“ a vzepnou se k tomu, aby vypravily vlak, aj, vzadu se nějak zapomnělo na tři vagóny.

Takže až zase bude nějaký novinář kritizovat českou vědu za to, že nemá očekávané světové výsledky, že naši lékaři nedostávají Nobelovy ceny a naši architekti stále čekají na mezinárodní ocenění, nebo proč občané většinou neumí cizí řeči, rád vám řeknu proč. Naši mladí vědci, lékaři a architekti, místo toho aby studovali nebo bádali, tak v tuto chvíli postávají po chodbičkách přecpaných vlaků, protože někdo zapomněl připojit vagóny, nebo posedávají za volanty automobilů na D1, protože se to prostě nestihlo nebo protože prostě protože. Ptejte se Českých drah proč.

Teprve až někoho napadne, že lidský čas je nejcennější bohatství národa, se třeba cosi pohne.
Průvodčí nám cestou obětavě vypisoval potvrzení, ať nám tedy na pokladně vrátí třicet korun za místenku.

Jenomže my jsme nepotřebovali těch třicet korun. Potřebovali jsme ty tři hodiny života.

Psáno pro Týždeň.