Dobře, přeháním, nejdůležitější je, aby nebyla válka. Ale skoro hned potom.

Skoro hned po tom je nejdůležitější, jak budeme vzdělávat mladou generaci – od batolat až po mladé ženy a muže. Na vzdělání totiž závisí víc, než se nám může zdát.

Na vzdělání závisí, jestli víc lidí bude bohatnout z korupce a zlodějny, nebo z poctivé práce. Protože vzdělání není jen naučit se data a jména, ale především naučit se, co je mravné a slušné.

Na vzdělání závisí, jestli budou lidi házet své peníze do automatů a pak si stěžovat, že jsou chudí, nebo jestli budou se svými penězi nakládat rozumně. Protože vzdělání není jen naučit se sčítat a odčítat, ale také se podle toho rozumně rozhodovat v každodenním životě.

Na vzdělání závisí, jestli budou lidé spíš zdraví, nebo spíš nemocní. Protože většina těžkých chorob, s kterými se lékaři v nemocnicích setkávají, má svůj původ ve špatné životosprávě, v kouření, alkoholu a drogách. Správné vzdělávání už od malička – v rodině i ve škole – musí děti vést k tomu, aby si své zdraví chránily.

Na vzdělání závisí, jestli u nás bude víc kopáčů a skladníků, nebo víc programátorů a inženýrů; jestli budeme vyvážet hlavně elektřinu a dřevo, nebo spíš špičkové, u nás vyvinuté přístroje a služby. Protože správné vzdělávání musí děti i mládež naučit, jak se řeší problémy, jak se objevují nové věci, a ne jen bezmyšlenkovitě opakovat, co se jim řekne.

Na vzdělání závisí, jestli budeme na ulicích potkávat spíš opilce a feťáky, nebo spíš slušné pracovité lidi, jestli okolo sebe budeme vidět nepořádek a odpadky, které tam lidi odhodili, nebo jestli okolo nás bude čisto. Protože ke vzdělávání patří i výchova k čistotě, slušnosti a pořádku.

Za vzdělání odpovídají rodiče. Když tatínek nalije svému malému synovi pivo, „aby si zvykal“, udělal hodně pro to, aby z toho dítěte jednou vyrostl alkoholik a aby mu zkrátil život o pět nebo deset let.

Když dítěti rodiče řeknou „nebuď blbej, co bys to vracel, když tě nikdo neviděl“, můžeme čekat, že kriminalita a korupce v naší zemi zase o něco vzroste.



Ale za vzdělání odpovídá i škola, a naše školství na tom dnes vůbec není dobře.

Především je silně podvyživené. Podle statistiky OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj) Education at a glance (tab. B2-1 na str. 191) dalo ČR v roce 2010 na základní a střední vzdělávání 2,8 % svého HDP:



Zemí OECD je 34 a ČR je z nich v tomto údaji druhá nejhorší, za námi už je jen Turecko s 2,5 %. Průměr OECD je 3,9 %, tedy skoro o polovinu víc. Slovensko dalo 3,1 %, Polsko 3,7 %, Francie 4,1 % a Dánsko 4,8 %.

Ostatně ten kousek tabulky, který jsem sem vložil, naznačuje, že na školství dáváme málo ve všech jeho úrovních. V celkových výdajích na školské instituce od mateřských po vysoké školy (měřených jako procento HDP) jsme opět na samém konci: v r. 2010 jsme dali na školství 4,8 % HDP, za námi bylo už jen Maďarsko a Slovensko se 4,6 %; o Turecku tento údaj v tabulce není. Pro srovnání s lepšími: např. Dánsko dává 8 %, Estonsko 6 %.

A nejen že dáváme málo: dáváme dokonce čím dál tím míň. V roce 1995 jsme na základní a střední školství dali 3,3 % HDP, v roce 2010 už jen 2,8 %. Neskutečná ostuda.

Jak se to projevuje v praxi? Především tím, že platy učitelů jsou nízké a učitelské povolání není atraktivní, zejména ne pro muže. Autorita učitelů je malá u rodičů a je čím dál menší i u dětí. Školám scházejí osobnosti.

Důsledkem je především nedostatečné výchovné působení školy. Děti dnes stráví víc času ve škole než v rodině, je proto nesmysl říkat, že výchova je věcí jen rodiny. Naučit se slušnému a mravnému jednání nebo uvážlivému hospodaření je pro každého žáka daleko důležitější než naučit se odříkávat geologická období; a škola za takovou výchovu nese nepochybně významnou odpovědnost.

Jenže mravné jednání se nedá nabiflovat a pak před tabulí odzkoušet, to se učí především osobním příkladem. Aby učitel mohl takto působit, musí být silnou osobností, kterou žáci respektují, která u nich má autoritu a kterou budou napodobovat. Sežeňte pro svou školu takovou osobnost za 21 000 hrubého měsíčně!

A ať se na mě nikdo nezlobí, mezi učiteli musí být aspoň polovina chlapů, bez toho se ta výchova prostě neobejde. Musí to být chlapi, kteří by se dokázali uživit i v každém jiném zaměstnání, ne ti, kteří ze školy nevystrčili paty. Ostatně za roky strávené mimo školu bych učitelům dával příplatek, protože tam poznali, co budou žáci v životě opravdu potřebovat. Místo toho jim podle dnešních předpisů z platu strhnou.

Učitelé většinou nejsou dostatečně odborně ani jazykově vybaveni. Jak se mají naše děti naučit dobře mluvit anglicky, když jim nedokážeme zaplatit rodilého mluvčího, aby s nimi konverzoval? Místo toho na ně o hodinách angličtiny mluví česky špatně placený člověk, který vystudoval angličtinu na pedagogické fakultě v 70. nebo 80. letech minulého století a do Británie se v životě podíval možná jednou s cestovní kanceláří. Diplom z pajďáku je dnes totiž důležitější než umět idiomaticky mluvit a mít správnou výslovnost.

Školy velmi často učí, co není třeba, a velmi často neučí, co třeba je. Pedagogové a pedagogičtí odborníci se ani sami nedokážou shodnout, co by se mělo učit a co ne. A obrovská většina ostatních vzdělaných lidí se o takové věci vůbec nezajímá. No řekněte, kdy jste naposledy probírali v rodině nebo se svými známými, jestli v „Rámcovém vzdělávacím programu“ něco neschází, nebo nepřebývá?

A ke všemu se v posledních 25 letech prakticky přestaly stavět nové školy. V programu ministerstva financí, který je původně měl financovat, už dlouho nebyly skoro žádné peníze. A nakonec byl před několika lety celý tento program „z úsporných důvodů“ zrušen.

Jako pragmatické rozhodnutí se to pochopit dá - investice do vzdělání se ekonomicky projeví nejdřív za dvacet let a to už může být každé vládě šumafuk. No jo, jenže rozumná vláda nekouká dopředu jen na své čtyři roky, kdy bude ve funkci.

Samozřejmě vím, že ani ta nejrozumnější vláda nemá kouzelný šém, kterým kvalitu vzdělání rázem pozvedne. Ta totiž nezávisí jen na penězích, ale i na celkové úrovni společnosti, je to začarovaný kruh: kvalita vzdělání závisí na úrovni společnosti a úroveň společnosti závisí na kvalitě vzdělání. Ostatně učitelé vždycky učí především tak, jak byli učeni sami, tady žádnou revoluci nečekejme.

Vyvést národ z tohoto začarovaného kruhu, vyvést vzdělávání na vzestupnou dráhu, musí ti nejvzdělanější, nejmoudřejší, ti, kteří vidí nejdál. Takoví by měli být politici i všichni ostatní, kteří ovlivňují veřejné mínění. Kéž by takoví byli!

Ale i když žádná vláda za své čtyři roky vzdělání zázračně nepozvedne, něco určitě udělat může. Pro začátek by stačilo, kdyby na základní a střední školství - a na školství vůbec - dala aspoň takový podíl HDP jako v ostatních zemích OECD. S výjimkou Turecka.