Před dvěma lety jsem pobýval v Afghánistánu a vedle mnoha jiných zážitků si dobře pamatuji dva.

Cestu na sever – Pandžírským údolím – lemují zrezivělé kostry sovětských tanků, děl a dalšího vojenského haraburdí. Jsou stále tam, kde zůstaly v době sovětských ofenzív v osmdesátých letech, kdy se Rudá armáda neúspěšně pokoušela údolí dobýt a udržet.

Druhá vzpomínka je na kábulské letiště. S českými a slovenskými vojáky jsem projížděl okolí rozjezdových drah, kde zůstávají tuny nevybuchlých min.

Vojáci, kteří mají za úkol letiště vyčistit, mají práci ještě na několik let dopředu.

Dvě připomínky desetileté sovětské okupace, která tuhle už tak chudou a zaostalou zemi poznamenala strašným způsobem.

Několik generálů se kdysi na konci roku 1979 rozhodlo, že Afghánistán potřebují, a znamenalo to statisíce mrtvých a utrpení dalších miliónů

Znovu se mi obrázky z Afghánistánu vybavily, když jsem slyšel reakce ruských politiků na to, co se nyní děje v Estonsku. Tamní úřady se rozhodly přestěhovat sochu rudoarmějce z náměstí v centru města na vojenský hřbitov.

Důvod je jednoduchý: osvobození Sovětským svazem bylo pro Estonce – stejně tak jako Litevce a Lotyše – osvobozením v uvozovkách. Nacistickou diktaturu vystřídala stalinská.

Myslím, že se Estonci nechtěli nikoho dotknout a poškodit ničí památku, jen zkrátka sochu přestěhovali na hřbitov. Nestrhli ji ani nerozbili.

Pravda, policie asi situaci nezvládla, protože při protestech Rusů, žijících v Estonsku, zemřel jeden člověk a několik dalších bylo zraněno.

Jakou souvislost má přemístění sochy v Estonsku a vysloužilá sovětská technika v Afghánistánu ? Má. Ruští představitelé bohužel opět reagují podobně, jako jejich předchůdci.

Ministr zahraničí Sergej Lavrov hrozí Tallinnu „tvrdými sankcemi“ apřerušením diplomatických vztahů, moskevský primátor Jurij Lužkov dnes na prvomájové manifestaci vyzval k bojkotu Estonska.

Jako kdyby snad Estonci nevezli o kus dál pomník ale popravovali živého ruského vojáka

Vypadá to – bohužel – že v Moskvě se mění režimy, carové,generální tajemníci a prezidenti – ale arogance vůči menším sousedům jako by byla v Kremlu usazená na věčné časy.

Přitom se stačí jen letmo podívat do historie, kolik hrůz odtud vzešlo.

Už od carských dob ruské vlády neměly mnoho pochopení pro ty,kteří se „motalo“pod koly postupujících ruských dějin (například potlačená polská povstání v 19.století, vpády na území středoasijských národů).

A pak po převratu v roce 1917. Násilné rozšiřování hranic mladého sovětského impéria ve 20.letech dvacátého století na Kavkaze či ve Střední Asii.

Stalinovo trestání neposlušných Ukrajinců ve třicátých letech uměle vyvolaným hladomorem. Teror nastolený po invazi po roce 1939 v už zmiňovaném Pobaltí i východní části Polska.

Tanky, rozjíždějící volání po demokracii či alespoň po reformách Maďarsku v roce 1956 a Československu v roce 1968.

Vojenská a finanční pomoc brutálním režimům v Etiopii nebo Severní Koreji.

Vyhlazování vesnic v Afghánistánu a úplná devastace této země. Později taktika spálené země a bezohledné bombardování měst v Čečensku.

Zamyslí se někdy ti,kteří jsou v Moskvě u moci, proč tolika generací v tolika zemích bývalo a je alergických na ruštinu ? Jinak jazyk mnoha geniálních spisovatelů ?

Proč se téměř všichni, kdo se nacházejí v jeho blízkosti, Ruska bojí ? (Uznávám, jsou výjimky: Ti, kterým Rusové pomáhali proti Turkům. Srbové, Bulhaři a Arméni).

V Moskvě nedošlo k žádnému vyúčtování s minulostí. K uznání, že něco bylo v minulosti špatně a je třeba to neopakovat a v tradici imperiální bezohlednosti nepokračovat.

V Německu došlo k vyrovnání s nacistickými zločiny. Japonsko sice zločiny výslovně neuznalo, ale přihlášením se k pacifismu a proměnou své zahraniční politiky se od temné kapitoly své historie oddělilo.

Francie uznala, že v Alžírsku i jinde v Africe páchala bezpráví. I Američané si umějí přiznat,když se jejich vojáci chovají jako dobytek. Jako kdysi ve vietnamském My Lai nebo nedávno v iráckém Abú Ghrajbu.

Ale v Kremlu to vypadá, že není třeba si nic přiznávat. Alespoň podle řady vyjádření a kroků ruské vlády, včetně jejích postojů k „neposlušným“ zemím jako jsou Polsko, Gruzie, Ukrajina a nyní Estonsko.

Stará moudrost praví, že Rusko nikdy nebude Evropou ani Asií ani ničím jiným, že bude zkrátka vždy a za každých okolností Ruskem.

Dovolte na závěr ještě jednu vzpomínku. Ne z Afghánistánu, ale z domova od televize. Když jsem v roce 1991 sledoval, jak neuspěl pokus neostalinistů o puč. Jak Kreml ovládl Boris Jelcin hovořící o demokracii a nadšení Rusové pochodovali ulicemi, vypadalo to, že i Rusko nakonec přece jen bude Evropou.

Nestalo se, zůstalo Ruskem.

V něčem je to možná dobře. V zahraniční politice vůči svým menším sousedům bohužel asi špatně.