Na premiéře jsem byl hrozně unavený, tak jsem to nechtěl hodnotit, tak až teď na nedělním představení. Long story short? Běžte na to! Jak už tady píšu jak kolovrátek, na inscenace oper 20. století má Janáčkova opera a Národní divadlo Brno patent a cokoliv tady navštívíte, zůstane to ve vás pravděpodobně hodně dlouho. Zvlášť když je to do morku kostí se zařezávající provedení nekrofilního hororu Salome, opery Richarda Strausse.

Tento současník Leoše Janáčka psal díla taktéž jdoucí na dřeň a když se to inscenačně a pěvecky sejde, jsou to nadčasové kusy, které nás budou provázet další stovky let a my budeme stále u vytržení, jak je to strašně dobrý. Straussův přístup není tvořit vzletné melodie a z nich splétat dílo, v orchestru často panuje disonantní “chaos”, který podporuje drama probíhající na jevišti. Není to krásná hudba, je to složitá hudba, ze které občas vystoupí jasná melodie. Pro inscenační variabilitu ideální.

Radokova poetika mi není nejbližší. Libuju si v mizanscénách, v hravé scéně, což on moc nepoužívá, ať je to Peter Grimes či Věc Makropulos. Staví inscenace na jiných základech. Na jednoduchosti a fokusu na herce, ne v nějakém přehrávání, ale v síle vyřazování role, do které se jeho herci položí. Výjimku pro mě představuje jeho nedosažitelný Modrovousův hrad, který se přenesl do Brna, bohužel už ale není na repertoáru.

Radokově přístupu se pochopitelně podřídila i úsporná scéna Dragana Stojčevského, který to jinak umí rozbalit daleko více. V Radokových inscenacích dominuje ale střídmost a scéna zůstává po celou dobu stejná, rekvizit minimum. Kostýmy uniformní saka, aby šedí splývaly se zdí. Prakticky bez světel, stejné “nedivadelní” osvětlení scény skoro po celou dobu, jen s minimem štychů, bez světelných proměn.

První část, do příchodu Heroda a Herodiady po herecké stránce nijak zvlášť nezaujme. Pěvecký výkon Birgera Raddeho v roli Jana Křtitele (Jochanaana) je skvělý, ale herecky to mezi ním a Lindou Ballovou v titulní role Salome nefunguje. Je to docela křečovité, krkolomný pohyb po jevišti, přehrávání, vojáci tam dělají cosi, nevytváří se napětí, nefunguje chemie. Tím, že Radok primárně nestaví obrazy, ale nechává jen herce hrát, se spíš soustředíte na poslech.

To se ale úplně přepóluje po příchodu Jaroslava Březiny coby Heroda Evy Urbanové jako Herodiady a od té doby je to dohromady s Lindou Ballovou herecký koncert, nad to úžasně zazpívaný. Světoví zpěváci a herci, kteří si rozumí a kteří na sebe strašně dobře reagují. Okamžitě i prostřednictvím hudby cítíte, že všechno směřuje k absolutní katastrofě. Pomalý dlouhý Tanec Salome končící odhozenými kalhotkami a vystavením svého klínu na stole na odiv všem mužům v sakách, Herodovi ještě o něco více, aby to následně zabila žádostí o hlavu proroka na stříbrném podnose. U toho sedí zcela klidně na stole, v tureckém posedu čelem k divákům, s cípem šatů mezi nohama, aby “cudně” zakryla nahotu.

Šílená sadistická Herodiada podporující svou dceru v žádosti o hlavu proroka, která po celou dobu dceřiny nekrofilie jen nezúčastněně žvýká za stolem sousta z pokrmu, který si nechala naservírovat, jak kdyby to byly chipsy k bijáku. Proto tomu Březinův Herodes zvracející z pohledu na Salome líbající uříznutou hlavu Jana Křtitele. Navaluje se i vám v publiku, protože je to opravdu odporné. Hlava je zcela realistická.
Když píšu, že Radok netvoří představení přes vršení obrazů, tak zde je vyjímka. V závěru, v paralyzujícím zděšení nad ukrutnostní Salome se veškerý pohyb na jevišti zastaví. Jen odraz dirigenta mávajícího rukama jak pták křídly na velkém okně, které je součástí scény. Zatažené závěsy umožňují efekt zrcadlení a dojem z tohoto zmaru je tím ještě zintenzivněn.

Katarze v tomto díle žádná nepřichází. Jen hnus a zmar. A přece je zde možné vysledovat omluvitelné chování - Salome musí v první půli opery od proroka poslouchat, že se ho nesmí dotýkat, protože každá žena je nečistá už od prvotního hříchu, že on je tu jen pro Boha. Ideologická zvrácenost tohoto pohledu na ženy neomlouvá následný čin Salome, ale vysvětluje ho.

Viděl jsem úžasnou Salome v rámci projektu Oper für alle v roce 2019 na mnichovském operním festivalu v režii Krzysztofa Warlikowskeho. Výrazně kostýmovaná zářící exstatická inscenace s drsným tancem smrti ve mě nechala trvalý zážitek. K Radokovu šedému nebarevnému přístupu jsem si musel hledat chvíli cestu, ale výsledek stojí za to. Je to operní esence zmaru a je to zcela přesné vystižení díla Richarda Strausse podle Oscara Wilda.

V této sezóně ještě 27. října a 25. listopadu.

https://www.ndbrno.cz/opera/salome/