Je tomu právě půl století. 26. března 1964 vydala československá vláda nařízení o likvidaci starého Mostu, jímž definitivně zpečetila osud jednoho z nejcennějších historických měst v české kotlině.

Až na spektakulárně přestěhovaný kostel, pár soch a hřbitov s kostmi mrtvých bylo celé město během následujících dvou desetiletí cíleně vymazáno z povrchu zemského. Středověké domy, klášter a další církevní stavby, křivolaké ulice i bulváry z 19. století jako by se do země propadly. Tedy, ony se opravdu do země propadly. Město založené ve 13. století bylo zbouráno, odtěženo a zahrnuto zeminou.

To, co se nám dnes jeví jako komunistické barbarství, nebylo ve své době vnímáno nijak zvlášť kontroverzně. A to ani v průběhu přece jen liberálnějších šedesátých let, kdy se v mnoha jiných případech veřejnost i kritická publicistika hlásily o slovo. Nápad uhelné lobby (vzhledem k mocenskému postavení podniku Severočeské hnědouhelné doly můžeme tento termín bez velké nadsázky použít) posvěcený Stranou i vládou sice vzbudil odmítavé reakce několika intelektuálů, jinak ale jeho prostřednictvím tehdejší mocenské elity spíše získávaly, než ztrácely popularitu mezi obyvatelstvem. Jak je to možné?

Chtělo by se odpovědět, že je to podobné jako s dnešním nutkáním prolomit v zájmu krátkodobých zisků těžební limity – rozhodnutí, které (pokud by k němu došlo) budou naše děti či vnoučata časem vnímat jako barbarství mafiánského kapitalismu. V lecčems charakteristická událost, jakou je vymazání historického Mostu z mapy naší země, si ale zaslouží pokus o podrobnější vysvětlení.


Němci, Češi, Romové

Starý Most byl původně středověkým královským městem s unikátní urbanistickou strukturou s třemi náměstími a poměrně kompaktní zástavbou dochovaných renezančních a barokních domů – vedle Litoměřic nejcennější historické město severních Čech a jedno z nejcennějších v celém Československu. Bylo to zároveň město, které zažilo průmyslovou výstavbu v duchu 19. století spojenou s těžbou uhlí, ekologickými problémy a sociálními konflikty. Se svými 30 000 obyvateli patřil Most mezi válkami k největším městům severních Čech.


S výjimkou několika set lidí byli po válce všichni zdejší Němci nuceně vysídleni. Tím Most přišel o dvě třetiny obyvatelstva a především o téměř celou hospodářskou a kulturní elitu. Jako průmyslové centrum byl celkem rychle dosídlen, hlavně Čechy z vnitrozemí a Romy z východního Slovenska. Noví osídlenci si ale k poněkud ponurému městu trpícímu častými inverzemi budovali vztah pomalu a komplikovaně.

Migrace a vykořeněnost obyvatelstva českého pohraničí ale samy o sobě nemohou vysvětlit to, co se stalo v následujících desetiletích. Likvidace celého historického města v zájmu průmyslu je, jak ukazují dobové prameny, úzce spjata s myšlenkovým světem poválečných desetiletí. Zaslepená víra v pokrok i ulpívání na měřitelném a spočitatelném, tedy především na ekonomickém zisku, přispěly k osudu města přinejmenším stejnou měrou jako sudetské bezdomoví.




Oběť pro vlast

Příběh likvidace starého a vybudování nového Mostu byl ve své době vyprávěn jako příběh sebeobětování a naděje. Obětí je tu pochopitelně staré město a tak trochu celé severní Čechy. Ty musejí znovu a znovu obětovat kus sebe samých, aby mohl být zajištěn lepší život československého lidu. Lepší život je podmíněn ekonomickým růstem – a ten zase energetickou soběstačností, kterou může zajistit jenom rozšíření povrchové těžby v severočeské hnědouhelné pánvi. Most stál těmto nezbytným cílům v cestě, proto musel ustoupit. Měla to ovšem být oběť výsostně smysluplná, neboť zároveň otevírala cestu k transformaci utopie v realitu. K pohodlnějšímu životu v lepším prostředí pro všechny. Právě v tom spočívala klíčová role stavby nového města, která z pouhé likvidace (ustoupení sídla zájmům průmyslu) činila civilizační misi.

V rámci tohoto ve své době věrohodného vyprávění byl starý Most špatným místem k životu – ošklivým a zchátralým městem, kde se špatně dýchá. Historické město bylo především svědectvím o kapitalistické minulosti, o sociálním útlaku a vykořisťování ze strany buržoazie: bylo to město „bohatých uhlobaronů“, kteří si stavěli výstavní vily a bulváry, a zbídačelých horníků žijících v příbytcích a kolonkách.

Nový Most byl naopak zobrazován jako čisté zelené město, kde bude mít každý dost prostoru. Jako místo, kde bude materializována skutečná rovnost mezi lidmi. Kombinace pohodlného bydlení s ústředním topením, koupelnami a teplou vodou z kohoutku v každém bytě s občanskou vybaveností (knihovny, koupaliště, stadion, divadlo, moderní nemocnice) byla mimořádně lákavým příslibem. Důraz byl kladen na dostatek parků, zahrad a především růží v novém městě; skutečnost, že je bude obklopovat „vyuhlená“ krajina, tak ustupovala do pozadí. Časopis Květy tento přinejmenším zpočátku poměrně přesvědčivý obraz již v roce 1958 dovedně vypointoval v titulku „Ustup černé město městu zelenému“.




Výhodná investice

Když vyjdeme z těchto zprostředkovávaných a podle všeho převážně pozitivně přijímaných obrazů, zdá se, že proměna mimořádně hodnotného historického města v měsíční krajinu je především plodem komunistické ideologie rovnosti a důstojného života pro všechny. Pokud ale opustíme rovinu masově šířených (především publicistických) textů nebo veřejných diskuzí a zaměříme se na expertní kruhy (od vládní úrovně až po SHD), narazíme na ještě trochu jinou – a v mnohém mrazivě aktuální – argumentaci.

Utopické vize dostatku, rovnosti a důstojného života pro všechny tu nehrají prakticky žádnou roli. Setkáváme se tu se strohou ekonomickou logikou dovolávající se produktivity, efektivity a racionálního zvažování nákladů a výnosů. Můžeme sledovat, jak si diskurz původně charakteristický zejména pro inženýry a vrcholové manažery SHD na přelomu padesátých a šedesátých let postupně osvojují politické elity a jak jej v praxi aplikují.

Autoři likvidačního záměru města Most, inženýři z SHD, argumentují vedle potřeby palivové soběstačnosti především finančním ziskem, který celá akce přinese. V rámci „hodnocení ekonomické účinnosti záměru“ docházejí jeho autoři k zjištění, že náklady na likvidaci starého Mostu překročí dvě miliardy korun, ale že finanční zisk z uhlí pod městem bude více než čtyřmiliardový – a že tedy čistým výnosem akce budou 2 213 346 161 Kčs. Tato aktivní bilance sice nezahrnuje stavbu nového města, ale náklady na nií beztak není nutné počítat, protože, jak uvádí již usnesení ÚV KSČ z roku 1962, „starý Most zchátral tak, že jeho obnovení by stálo víc než dokončení nové výstavby“. V případě ponechání starého Mostu na místě by tak stát přišel o hodnotu uhlí a ještě by musel do rozpadajícího se města investovat. Znamenalo by to (oproti plánu likvidace starého města, těžby a budování města nového) celkově „ztrátu“ okolo 3 miliard Kčs, kterou si Československo tehdy údajně nemohlo dovolit.

Nejen v likvidačním záměru, ale i v dalších interních a legislativních dokumentech, které komentovaly a usměrňovaly likvidaci starého Mostu, byla ekonomická racionalita hlavní a nezpochybnitelnou osou argumentace, kterou se obsluhovali jak vedoucí pracovníci (dnes se jim říká manažeři) hnědouhelných dolů, tak i lokální politické elity.

Otevřít „těžební prostor pod Mostem“ bylo z tohoto pohledu zcela nezbytné a každé jiné řešení naopak ekonomický hazard. V železné logice čísel, investic a zisku bylo pramálo komunistické ideologie. Bylo v ní ale hodně z moderního myšlení založeného na účelové racionalitě a primátu technického pokroku spojeného s ekonomickým růstem. Rekonstrukce krajiny v zájmu pokroku, její absolutní podřízení hospodářským zájmům nebylo již pouze jednou z možností; byla to jediná racionální cesta, která slibovala zisk pro každého člena společnosti.


Pohyblivý kostel a proměna myšlení

Zatímco město Most se ve skutečnosti nepřestěhovalo, ale bylo zničeno, u pozdně gotického děkanského chrámu stěhování není jen metaforou. Na podzim roku 1975 byla tato nejcennější mostecká památka přesunuta zhruba o 850 metrů na východ od původní lokality v centru starého Mostu. Na sice nehostinné, ale bezpečné místo bez uhlí pod povrchem. Kostel o hmotnosti 10 tisíc tun byl během jednoho týdne přesunut po speciálně vybudovaných kolejích na speciálně konstruovaných vozících. Operace, která do té doby neměla ve světě obdoby, se zdařila.

Památkáři a historici se o záchranu kostela zasazovali již od přelomu padesátých a šedesátých let, od dob, kdy nejvyšší politické orgány rozhodovalyi o likvidaci starého Mostu. Politické elity si, možná překvapivě, tuto myšlenku poměrně rychle osvojily. V té době ovšem nebyla plánovaná investice zhruba 90 milionů korun do záchrany starého kostela nutně nápadem, který by přispíval k popularitě těch, kteří o ní rozhodli. Naopak, občané a závodní rady po zveřejnění informace o přesunu kostela apelovali na vládu a ÚV KSČ, aby se neplýtvalo penězi na zbytečnosti, které na rozdíl od nemocnic a silnic nikdo rozumný nepotřebuje. Pokrok si, z hlediska významné části společnosti, vyžadoval uvolnění místa pro získání a využití uhlí, „černého zlata“ – a co stálo v cestě, mělo být zničeno jako staré a neproduktivní. Zřejmě především z těchto důvodů nebyla příprava přesunu kostela v první polovině šedesátých let příliš medializována.

Pozdní šedesátá léta změnila způsob, jakým se mnoho lidí dívalo na minulost a její stopy – a to v globálním nebo přinejmenším celoevropském kontextu. Ti, kteří psali o osudu starého Mostu od počátku let sedmdesátých – a především ti, pro které pracovali – si této proměny myšlenkového světa byli vědomi. Přesun a záchrana kostela se jako mimořádný civilizační výkon náhle staly centrálním tématem téměř všech textů, které o Mostě byly v této době oficiálně publikovány – a bylo jich jen v první polovině sedmdesátých let víc než sto. Příležitost propojit inženýrský sen s diskurzem ohleduplnosti k duchovním a historickým hodnotám, historického vědomí a kulturnosti byla využita naplno.

Pojízdný kostel byl na jedné straně v oficiální publicistice 70. let představován jako „technická událost globálního významu“ (Československý horník), novináři pěli ódy na „techniku, která je mostem mezi minulostí a budoucností“ (Svět práce) a přesun hodnotili jako „příklad technické vyspělosti naší republiky“ (tamtéž). Zároveň ale desítky článků opěvovaly záchranu kostela jako důkaz „odpovědného vztahu“ socialistického státu k historickým hodnotám: „Proto, že je to kulturní památka nesmírné ceny, socialistický stát neváhá vynaložit prostředky na její uchování, i když jde o církevní stavbu“ (Zemědělské noviny). Nešlo tu o nic menšího než o „základní vztah k člověku a jeho dílu, k minulosti i budoucím generacím“ (Svět práce). Mnozí pak „odpovědný přístup“ československého státu stavěli do kontrastu k „bezohlednosti západních kapitalistických koncernů“.




Je to příběh o nás

Velké finále likvidace starého Mostu nebylo již ani v letech bezprostředně následujících představováno jako vítězství pokrokových sil nad minulostí. A pokud ano, pak ve výrazně méně násilné podobě než v tom smyslu, jak se o transformaci města mluvilo na konci padesátých nebo v raných šedesátých letech.

Vyprávění o likvidaci starého města otevírající bránu k „černému zlatu“ i k budování socialistické utopie v podobě města nového bylo zastíněno příběhem záchrany pozdně gotického katolického kostela. Elity normalizačního Československa nalezly způsob, jak propojit technokratické, humanistické a historické myšlení; jak „držet krok s dobou“. Bylo to téměř řešení kvadratury kruhu. Technokratický diskurz založený na přesvědčení, že člověk může rozložit svět, který obývá, na kousky, a zase jej beze ztráty (ba naopak s čistým ziskem) někde jinde složit dohromady, se ukázal být pozoruhodně flexibilní a životaschopný. Záchrana starého kostela, původně z perspektivy autorit vlastně kompromis s památkáři, se stala triumfálním vítězstvím právě tohoto postoje ke světu.

Když dnes navštívíme zachráněný kostel, můžeme v jeho kryptě shlédnout původní propagandistický film ze sedmdesátých let. Dozvíme se, že kostel stál na kvalitním uhlí, a tak rozhodně nemohl zůstat na svém místě. Že čeští inženýři, architekti, urbanisté, experti na ochranu památek i představitelé města, okresu, kraje a vlády nakonec našli nejlepší řešení, jak vytěžit uhlí a zároveň zachránit kostel. Že to byl velký úspěch, který obdivoval celý svět. A dál už nic. Žádný současný kritický komentář, nic o městě, které bylo a už není. Jako by toto byl ten skutečně pravdivý příběh. A svým způsobem vlastně je. Vypovídá o světě, v němž žijeme a který spoluutváříme.



Okolnostmi likvidace starého Mostu se zabývám třetím rokem v rámci svého postdoktorského projektu. Tento blog vychází z článku "Ustup, černé město, městu zelenému" publikovaném v časopise Dějiny a současnost 3/2014. Fotografie pocházejí z fotografického fondu SOkA Most.