Jeden Kalouskův úsporný balíček sem, druhý Nečasův plýtvavý tam? Asi by se k tomu premiér nepřihlásil, nicméně jeho před pár dny ohlášený tlak na „jadernou renesanci“ může dopadnout právě tak. Zatím se staví v Evropě dva reaktory „temelínského typu“ a v obou případech se rozpočet šplhá vysoko nad původní odhady a časový skluz se počítá na léta. A kolem těch staveb je navíc až komický šlendrián.

Zfušované černé díry
Reaktor, který měl být vlajkovou lodí „jaderné renesance“ se staví ve finském Olkiluotu – údajně bezpečnější, spolehlivější po všech stránkách. Posuďte sami:

Měl být uveden do provozu v roce 2009, poslední odhady však posunují start reaktoru o čtyři roky. Měl stát přibližně 3 miliardy Eur, ale jeho skutečná cena se pomalu blíží k dvojnásobku, čili plánovaný rozpočet je zatím překročen o cca 70 miliard korun. Ale jak už řečeno – stavba ještě není zdaleka u konce.

Reaktor staví firma Areva – ano, je to ta firma, která se uchází o dostavbu Temelína a o jejíž účasti nedávno jednal premiér ve Francii. Od začátku stavby jí finský kontrolní orgán pro jadernou energetiku vytkl 3000 konstrukčních a technických chyb a omylů. Nejzávažnější jsou pochybnosti o automatickém řídícím a bezpečnostním systému, který má podle kontrolorů evidentní vývojové nedostatky. Příliš lichotivě nezní ani teze, že odborníci Arevy vykazují nedostatek profesionality a znalostí, takže při odstraňování chyb nedochází k žádnému pokroku.

Komicky pak vypadá dodávka ocelových skruží z Polska, kam kvůli úspoře Areva tuto práci zadala. Skruže, které jsou součástí ochranného pláště reaktoru, se Polákům nepovedly – nepasují na sebe, otvory, kterými mají být propojeny jsou vyvrtány na nepatřičných místech a ještě byly při skladování poškozeny…

Komické je to tedy jen na první pohled, protože takové konstrukční nedostatky pochopitelně zvyšují riziko vážné nehody, která ohrozí okolí elektrárny.

Druhá stavba probíhá ve francouzském Flamanville a měla se poučit z finských chyb. Vypadá však v mnohém podobně: reaktor staví Areva, skluz je zatím odhadován na dva roky a růst rozpočtu se pohybuje v miliardách… Přičemž stížnosti na kvalitu stavby jsou její součástí od samého počátku.

Ostatně, křehkost francouzských jaderných elektráren dokazuje například i zkušenost z extrémně horkého roku 2007 – teplota vody v řekách tehdy stoupla natolik, že ji jaderné elektrárny nemohly využívat pro chlazení a musely být v červenci odstaveny. Francie elektřinu dovážela z Británie.

O problémech stavby reaktorů a jaderné renesance píše například Guardian, Financial Times, New York Times nebo Spiegel.

Odkud se vzala „renesance“?
Žádné jiné reaktory „třetí generace“, tedy takové, jaké mají být v Temelínu, se v Evropě ani v Severní Americe nestaví.

Boom zažívá jaderná energetika v současnosti pouze v Číně. Z hlediska dostavby Temelína jsou v této souvislosti zajímavé mimo jiné dvě věci:

„Temelínský reaktor“ v Číně staví další z kandidátů o dostavbu Temelína, firma Westinghouse. Čína se však po zkušenostech s těmito stavbami rozhodla pro návrat k předchozí generaci reaktorů a využití domácích firem.

A zadruhé: spotřeba energie v Číně roste a bude růst, kdežto v Česku by mezi priority měla patřit úsporná opatření. K růstu spotřeby žádné důvody nejsou.

Evropská renesance má zřejmě kořeny někde jinde než v racionálním uvažování o budoucnosti energetiky: v jejích základech stojí úporný boj o záchranu velkých firem, které v této oblasti podnikají a je jim jasné, že pokud se neuplatní v nejbližších letech, budou mít už jen nepatrnou šanci na úspěch. Nový typ sítí, vyšší účinnost, decentralizace a obnovitelné zdroje budou definitivně tvořit základ moderní energetiky. Jaderné elektrárny jim nebudou moci konkurovat ani cenou, ani spolehlivostí.

U nás je pochopitelně za dostavbou Temelína ČEZ. A jde tedy možná o další díl seriálu o „čezké“ republice, kde nejde ani tak o to, co je užitečné a prospěšné pro ekonomiku, prosperitu a spokojenost země a jejích občanů, jako spíš o to, co prospěje jen malé skupině podnikatelů a politiků.