Je možné, že kauza pražského dopravního podniku je už jedním z posledních varovných signálů, které ukazují, nakolik je tato společnost závislá na propojení politiky, byznysu a organizovaného zločinu.

Buď - anebo
Ne, že bychom těch signálů dostali za posledních dvacet let málo. Ale zjevně na ně nejsme schopni adekvátně reagovat a zároveň jsou formy té chobotnice stále sofistikovanější, téměř dokonale splývající s „normálním“ provozem společnosti. Dokonce ten „normální provoz“ plánují a vytvářejí.

Situace se blíží k bodu „buď - anebo“: buď najdeme nějaké opravdu komplexní řešení, které se ani zdaleka nevyřerpává jmenováním nového ředitele jednoho podniku, odvoláním několika politiků, ba ani výhrou opozice ve volbách. Nebo budeme přihlížet tomu, jak se demokracie mění ve vládu oligarchie zločinců a zkorumpovaných či neschopných politiků a úředníků.

Najít řešení bude ale zatraceně těžké. Svědčí o tom třeba italský příklad.

Plán B jako Berlusconi
Česká republika se v některých rysech až hrozivě podobá poválečné Itálii. Demokracie tam po poměrně hladkém a nenásilném přechodu od diktatury záhy nabyla podobu sítě klientelistických sítí. Nejsilnější strana – křesťanští demokraté – získávala podporu v regionech a v byznysu za protislužby. Z centra tekly do regionů miliony a odtamtud zpět hlasy a část těch milionů pro politiky a úředníky. Postupně se křesťanským demokratům přizpůsobily i ostatní strany.

Jednou z příčin byl i dost složitý poměrný volební systém, který nezaručoval stabilní podporu jedné vítězné straně. Složité koalice posilovaly pozici nevolených úředníků a šéfů státních agentur, kteří fakticky v zemi vládli. Spolu s mafií. „Příležitosti, které systém skýtal pro úplatkářství, korupci, politický protekcionismus i bezostyšné rozkrádání, byly mimořádně velké...“, shrnul anglický historik Tony Judt ve slavné knize Poválečná Evropa.

V devadesátých letech minulého století se ale na scéně objevila nová generace vyšetřovatelů a soudců, která začala prolamovat po desetiletí trvající veřejné mlčení... Ve volbách v roce 1994 byly všechny hlavní politické strany zcela rozdrceny.

A výsledek? Zemi ovládl „bývalý barový zpěvák a obskurní mediální magnát Silvio Berlusconi, který ovšem do politiky nevstoupil proto, aby pokračoval ve velkém státním úklidu, nýbrž aby si zajistil, že jeho vlastní pochybné podnikatelské transakce zůstanou v bezpečí...,“ píše Tony Judt.

Jeden „plán B jako Bárta“ jsme si nedávno už vyzkoušeli. A zdá se, že aktuálnost tohoto řešení neopadá – čeká nás „plán B jako Babiš“? Je to past, ve které je každá rada drahá: staré politické strany jsou oprávněně podezřelé z neschopnosti a korupce. A ty nové mohou být ještě horší.

Chtělo by to nějakou „třetí cestu“, ale zdá se, že ji zatím nikdo nenabízí.


Rozšířený text vyšel v Literárních novinách