Politici cosi říkají a je jim úplně jedno, že to zjevně není pravda a že jim skoro nikdo nevěří. A lidi nezajímá, co politici říkají a je jim jedno, že lžou.

Zdá se, že jsme tam, kde jsme byli. A nebyli jsme tam rádi: Je to jen hra. Každý přece ví, že je to svinstvo a nemá smysl se tím zabývat, protože to nelze změnit. Triumf demokracie a občanské společnosti.

Všichni v půdorysu
Tvrdí, že „rebelové" se přece nejprve vzdali mandátů, protože to jsou slušní lidé, skuteční politici, kteří nechtěli zradit své přesvědčení a volební program a teprve poté přišlo zcela racionální rozhodnutí vlády, že takto kvalifikované a čestné lidi je třeba využít ve státní správě. Nepochybně vědí, že to není pravda. Vědí dokonce i to, že jsou důkazy o tom, že to není pravda. Vědí, že ty důkazy jsou veřejně známé. A je jim to úplně jedno.

Snaží se nás přesvědčit, že zásadní věci jsou například udržet stávající „půdorys" a „koncept" koalice a to nejlépe „napříč" a prostřednictvím „ká devítky". Tvrdí, že to bude „v řádu dnů" nejpozději do týdne a kdyby to do týdne nebylo, tak by to „byl vážný důvod k zamyšlení, zda ten půdorys a koncept jsou nadále životaschopné..." Jakoby to někoho zajímalo.

Nemyslí si zřejmě, že někoho přesvědčí. Prostě pokračují na stávajícím půdorysu a ve stávajícím konceptu. A hrozivé, či spíše typické je, že takto „komunikují" staří a zkušení – Kalousek, Schwarzenberg, Benda..., stejně jako noví a nadějní – Gazdík, Farský, Polčák..., o Peake nemluvě. Nová generace už je tady. A vše je v pořádku: koncept ani půdorys není třeba měnit.

Jistě, pak jsou tu ještě ti „jiní" a částečně také „noví" uvnitř parlamentu i mimo něj, kteří tvrdí, že vše bude jinak a se „stávajícím půdorysem" že nemají nic společného. S důvěryhodností na tom ale nejsou o mnoho lépe.

Nemá smysl rovnou tvrdit, že by vítězství sociální demokracie v něčem této společnosti nepomohlo. Ale je velká otázka, jestli mají sociální demokraté na to, aby nastartovali skutečně podstatné změny. Dosavadní kariéry jejich leaderů dost připomínají například kariéru Petra Nečase.

Bohuslav Sobotka je poslancem od roku 1996, od svých 25 let. Přežil ve straně vše – Zemana, Špidlu, Grosse, Paroubka, se všemi úzce spolupracoval a stále stoupal ve stranických i vládních funkcích. Nejzajímavější řečník sociálních demokratů Lubomír Zaorálek je sice o půl generace starší, má pestřejší minulost, pracoval i mimo parlament, nicméně v něm už je také 17 let. A Michal Hašek je poslancem od svých šestadvaceti a stihnul stranickou kariéru prudce startovat už za Stanislava Grosse.
 
Bláto a oni
Budovat dlouhodobě politickou kariéru jistě není smrtelný hřích, ale česká sněmovna, vláda a české politické strany nejsou těmi nejlepšími vzdělávacími ústavy. A člověka to nějak poznamená.

Za klasickou považuji v tomto ohledu ironickou charakteristiku Jany Bendové v komentáři v MF Dnes z roku 2001: "... ke Kalouskově smůle zrovna v jeho době vznikla známá kauza padáky, miliardová zakázka na štábní informační systém, který dodnes nefunguje, nevyhovující a prodělečný model zásobování armády ... Tak vypadá obraz Kalouskovy éry na veřejnosti. Načichl tím blátem a je lhostejné, jak daleko od něj těch pět let postával. Jednoduše tam byli, on i bláto, současně. Měřeno paragrafy, rozhněvaný bývalý ekonomický náměstek Kalousek může být čistý jako lilium. No a co? Pro politika, kdyby nevěděl, je podstatná i politická odpovědnost."

Schopnost rozlišit různé stupně načichlosti blátem se u nás zjevně ztrácí. A tak, když opozice dnes tvrdí, že nejlepší řešení jsou předčasné volby – s čímž ostatně souhlasím – nemusí to nakonec vést o moc dál, než k obnovení „stávajícího půdorysu".

Je to bludný kruh. A nerozetnou ho ani ti „noví“, rozhodně ho nerozetne třeba Tomio Okamura.

Vyšlo na webu Literárních novin