Je to specificky český příspěvek na téma „svoboda projevu“.

Američané by nám mohli závidět a kauza „Lid versus Larry Flynt“ by v českém prostředí vypadala jako nezajímavý všední případ. U nás řešíme jinačí kalibr: Co vše je „projev“ na půdě parlamentu? Může poslanec ve sněmovně například svobodně korumpovat a být korumpován? Je policejní zvůlí až pokusem o puč, když to státní zástupce nechápe? A státní zástupce Ištván to zjevně nechápe. Měl by být ztrestán?

Není projev jako projev
Shrňme stručně základni fakta: Nejvyšší soud zastavil trestní řízení proti bývalým poslancům ODS Fuksovi, Šnajdrovi a Tluchořovi. Podle jeho nálezu se nemohli dopustit korupčního jednání, když se údajně vzdali poslaneckých mandátů za příslib lukrativních postů ve státních firmách. Protože se na ně tehdy vztahovala poslanecká imunita. Totéž tedy platí pro bývalého premiéra Petra Nečase.

Nejvyšší soud vykládá poměrně široce, co znamená „projev“ na půdě parlamentu: zdá se, že tak chápe jakékoli politické jednání, vyjednávání, projev politické vůle, snad i projev osobnosti poslance... Někteří ústavní právníci se ale domnívají, že „projev“ je projev v užším slova smyslu, tedy vystoupení poslance za řečnickým pultem.

V současné chvíli převážila první možnost. Dotaženo do důsledku, snad lze říci ad absurdum, by to mohlo znamenat, že poslanec převezme kdekoli na půdě parlamentu například igelitku s deseti miliony korun za odstoupení, či třeba určitý typ hlasování a je to zcela OK. Chrání ho imunita.

Znamená to také, že převažuje právní názor, že státní zástupce Ivo Ištván, který celou kauzu rozjel, se mýlí. Nebo se dokonce dopouští zvůle.

Ištvánova zvůle
V tom smyslu se také hned nechali slyšet politici bývalé vládní koalice. Miroslava Němcová mluví o „vážných pochybeních“, Miroslav Kalousek o „zvůli“, Petr Nečas vyzývá Ištvána k rezignaci a volá po jeho pohnání ke kárnému senátu. Podle něj se potvrdila jeho slova, že se jedná o „svévoli a vykonstruovaný proces.“

Jistě, po právní stránce vnesl výrok Nejvyššího soudu do případu zvrat a nyní není jasné, jak bude kauza pokračovat, zda ještě bude stíhání bývalých poslanců a případně i bývalého premiéra Nečase pokračovat.

Jak vypadá logika argumentace politiků bývalé vládní koalice, se dá ale popsat hned: Neudělali jsem nic špatně. Stali jsme se obětí zvůle. Je třeba potrestat státní zástupce a policisty, kteří chtějí drze rozhodovat o tom, jak má vypadat politika. Ale v politice je přece normální vyjednávání a jsou normální kompromisy.

Je to svým způsobem geniální sofistika. Tváří se totiž, jakoby institut imunity v celé věci nehrál žádnou roli. Podle této intepretace „se prostě ukázalo“, že se poslanci, premiér a další vyjednávači nedopustili ničeho špatného. Nikoli to, že podle určité interpretace problemtaicky širokého institutu imunity nelze trestat to, čeho se dopustili, ať už se dopustili čehokoli. Je to drobný rozdíl mezi „čistotou“ a „beztrestností“. Typický spíše pro země, které neaspirují na status právního státu.

To vše nedlouho poté, co si poslanci po dvaceti letech diskusí a plamenných proklamací imunitu přece jen částečně omezili. Většina se v průběhu těch diskusí nechala slyšet, že to je nástroj vlastně nesmyslný a že oni sami by ho nikdy nevyužili.

Svazákův návrat?
Výrok Nejvyššího soudu vede i k tomu, že ve vzduchu se znovu intenzivně vznáší otázka, zda bylo správné, že kauza smetla Nečasovu vládu. A nakolik to pravicové koalici dává ještě větší morální právo sestavit vládu nyní, tedy poté, co Rusnok neuspěje se žádostí o důvěru.

Tady je to ještě větší a průheldnější sofistika. Bez ohledu na nezvykle ostré výroky Petra Nečase.
Připomeňme: Nečasova vláda padla i proto, že nejbližší spolupracovnice premiéra Jana Nagyová zřejmě zneužila tajné služby, nechala sledovat premiérovu ženu a další osoby. Tato premiérova asistentka byla zároveň jeho milenkou. V každé kulturní zemi by to muselo stačit.

Odděleně se navíc odvíjí kauza zveřejnění měsíčních odměn Jany Nagyové – ty činily až 190 tisíc korun. A to v době, kdy už zřejmě byla premiérovou milenkou a premiér to tajil. Jistě, tato stránka kauzy je spíše trapná a tragikomická. Nicméně je od Nečase až nehorázná drzost, že se vůbec na politické scéně ještě připomíná.

Ale vraťme se k základní otázce: Přestane už Ištván škodit? A bude ztrestán? Odpověď je v podstatě dost jednoduchá. Pokud platí, že povaha naší politiky se nemění, například od dob Mirka Topolánka a Jiřího Čunka, ale můžeme jít jistě i výrazně dál do historie, pak škodit přestane a ztrestán bude.

Pokud se naše politika přece jen mění, nebude Ištván zcela potlačen. Nebo spíše „princip Ištván“, čili kladení otázek po vztahu korupce a politiky, po povaze politiky. Bylo by skvělé, kdyby odpověď byla alespoň otevřená.

Vyšlo na webu Literárních novin