V soutěži o nejšílenější věty letos u mě vyhrává následující klenot: „Co vznikne, když smícháte trochu fištrónu, špetku slivovičky na kuráž a pořádnou dávku lidové moudrosti a humoru? Strýček Pagáč a jeho kamarád Klásek.“ Máte také své favority?

Přiznávám: jsem na klišé, odkapávající žovialitu, prvoplánovou vlezlost a slizkou podlézavost až atakující vzlínavost přecitlivělý až alergický. Uznávám pochopitelně i to, že tón tohoto blogu není právě vstřícný, věcný, smířlivý apod., k čemuž v předchozích blozích vyzývám…

Nefalšovaná moudrá legenda
Tedy: citovaná slova jsou z nabídky Edice České televize. Text, který je na webových stránkách ČT a běží také jako upoutávka ve vysílání, pokračuje: „Přesvědčte se sami v legendárním komediálním seriálu z nefalšované slovácké vesnice Slovácko sa nesúdí.“ Používání silných slov „legendární“ – to je už téměř všechno – a „nefalšovaný“ jen stvrzují ubohou jazykovou úroveň.

Edice ČT ovšem přináší řadu dalších skvostných nabídek. Například „neopakovatelně moudrý humor Luďka Nekudy“ nebo výběr scének z pořadu Televarieté, který je uveden až překvapivě hlubokou, téměř filosofickou větou: „Humoru není nikdy dost a co víc – smích léčí!“ Podrobnější informace: „Připravili jsme pro vás výběr toho nejlepšího z populárního televizního cyklu Televarieté s legendární dvojicí Bohdalová – Dvořák.“

Ne, není třeba zdůrazňovat, že ta dvojice je „legendární“. Co zřejmě také není třeba zdůrazňovat je fakt, že ten pořad populární sice opravdu byl, ale cca před třiceti lety jako vlajková loď normalizované zábavy minulého režimu.

Vzhůru za Pláteníkem!
Ne – netvrdím, že cokoli z televizní tvorby, co vzniklo za minulého režimu, je automaticky špatné. Zároveň ale nevidím důvod, proč z těch věcí dělat legendy a vlezlým marketingem je na vlně retro a nostalgie nabízet publiku. A to navíc za situace, kdy téměř nevznikají nové dobré věci. Tedy jistě: tím důvodem může být, že se na tom dají vydělat nějaké peníze a že se těmi pořady a tou vlnou zaplní místo ve vysílacím schématu, jež se právě nezaplňuje novými, vtipnějšími, inteligentnmějšími věcmi… Ale takový důvod u veřejnoprávní televize neplatí…

Ale ta veřejnoprávní televize jde ještě mnohem dál. Nezastaví se „jen“ u legendární zábavy minulého režimu, přiblíží nám ho zevrubněji a zprostředkuje nám legendární seriál Okres na severu. Nebo-li: „Nostalgický návrat do stranických časů nám přiblíží osudy lidí a jejich charaktery v ne tak vzdálené minulosti.“

Podrobný popis nabídky:
“Vypravte se s námi do 70. let a připomeňte si okresního tajemníka KSČ v Brodu, Josefa Pláteníka. Každý den musí řešit, po stranické linii, problémy průmyslového a rychle se rozvíjejícího Severočeského kraje.“ To už je docela silné, nemyslíte?

Pagáč potká Pláteníka
Ano, ano, argument, že to nestojí za tolik emocí a že nejlepší je se na tu televizi nedívat, je dobrý, silný, ale neobstojí úplně: Zaprvé, ta klišoidní podprůměrnost otravuje veřejný prostor bez ohledu na to, zda je můj TV přístroj zapnutý či nikoli. Zadruhé, špatná veřejnoprávní televize je docela drahá nevyužitá příležitost, kterou si navíc sami platíme. Zatřetí, jsem na některé věci vážně přecitlivělý. A těch klišé je v médiích opravdu hodně…

A nejde zdaleka jenom o to, že jsou ošklivá, nebo o to, že neodpovídají nárokům nějakého akademického jazykového purismu… Ta nadužívaná, prázdná slova dokážou docela účinně zastírat významy, slévají se v prázdnou zvukovou kulisu, která ovšem nadále usiluje o získání naší pozornosti a jelikož je stále monotónnější, musí stále víc a víc přidávat na síle výkřiků… Čímž se stále víc a víc proměňuje v hlučnou bezobsažnost…

No, nic. Bude Silvestr a třeba nám naše veřejnoprávní televize nabídne nějaký hodnotný experiment. Třeba pro nás připraví putování ve šlépějích našich legendárních umělců a pořadů a možná se tak někde Pláteník potká s Pagáčem, Kláskem a Bohdalovou. A to už bude opravdová bomba!