Mohla by být Anne Franková fanynkou Justina Biebera?

„Anne byla skvělá holka. Doufám, že by byla mojí fanynkou.“ Ty dvě věty vyvolaly ihned po zveřejnění celosvětové a leckdy velice vášnivé diskuse. Devatenáctiletá popová hvězda a idol především pubertálních dívek Justin Bieber se takto vyslovil při své návštěvě Muzea Anne Frankové na adresu jednoho z nejsilnějších a nejznámějších symbolů absurdity holocaustu.

Proč tolik emocí kvůli jednomu naivnímu zápisu do knihy hostů? Je v nároku Justina Biebera na Anne Frankovou hrozba nějakého znesvěcení? Nebo naopak konzervativci hájí neživotnou představu o Anne Frankové?

Správná puberťačka
Zdá se, že v podstatě znechucení řady lidí nad Bieberovýmy výroky je představa o Anne jako o příliš vážné, důstojné, inteligentní, citlivé, nadané... dívce. Dívce, která by přece nepodlehla primitivnímu vábení tohoto banálního produktu masové popkultury. Navíc: když byla Anne ve věku Justinových fanynek prošla nejprve existenciálním dramatem, o jakém se jim naštěstí ani nezdá a poté zemřela v koncentračním táboře. Spojovat ji s něčím tak plytkým a povrchním je prostě absurdní.

Nebo-li: Už celé generace lidí myslí na Anne Frankovou a myslí při tom na neuvěřitelnou sílu, kterou dokázala vložit do svého Deníku. A myslí při tom na utrpení a smrt, kterou ani tato síla nemohla odvrátit. Není nejmenší důvod, aby se přitom učily myslet také na Justina Biebera.

Ale možná to tak jednoduché není. Přibližně rok před smrtí Anne do deníku zapsala: „Je většina lidí tak sobecká a lakomá? Nezdá se mi špatné, že jsem tu získala něco znalostí o lidech, ale už by to stačilo... Moc kážu, ale myslím si, že pokud tu zůstaneme ještě dlouho, bude ze mě vyschlá tyčka k fazolím, a já bych tak ráda ještě byla správná puberťačka!“

Jistě „správná puberťačka“ ještě nemusí znamenat fanynku něčeho takového jako jsou hudba či vzhled Justina Biebera. Ale popravdě: také může. Důležité je, že Anne rozhodně chtěla být normální „správnou“ puberťačkou. Ať už to znamená cokoli, určitě to neznamená předčasnou vážnost, dospělost, depresi, utrpení a smrt v podmínkách holocaustu.

Není třeba ochraňovat nelidsky dospělý obraz Anne Frankové. Ten patří spíše tomu nelidskému, co prožila a co ji zabilo. I sebenadanější a sebecitlivější puberťačka může pravděpodobně na okamžik či krátkou dobu propadnout obdivu k Justinu Bieberovi či třeba Martinu Harichovi.

Přesto: tímto konstatováním problém „znesvěcení“ nemizí. Pokusme se ho ukázat z opačné perspektivy.

Puberťáci a lední medvěd
Muzeum Anne Frankové na svém facebooku – má tam necelých 48 tisíc „likerů“ - krátce po vypuknutí sporů uvedlo: „Byli jsme potěšeni návštěvou Justina Biebera. Považujeme za velmi pozitivní, že věnoval svůj čas a zájem prohlídce muzea. Příběh Anne Frankové ho velice zaujal a zůstal déle než hodinu. Doufáme, že jeho návštěva bude inspirovat jeho fanoušky, aby se chtěli dozvědět více o jejím životě a třeba si přečetli i její Deník.“

A to je přesně ono. To je ten způsob myšlení, který v daném případě vypadá asi takto: je třeba se smířit s tím, že masová pohodlná do sebe zahleděná zhýčkaná společnost se nechce o Anne Frankové dozvědět kvůli Anne Frankové samotné. Chceme-li tedy něco o Anne sdělit, bude nejlepší ji spojit s nějakou popovou hvězdou. Justin Bieber má na facebooku přes 56 milionů „likerů“, a to je pro jakýkoli „produkt“ nesmírně zajímavá cílová skupina. Je pravděpodobné, že značná část z těchto lidí bude chtít nosit stejné triko a boty jako Justin a že projeví zájem i o věci, které Justina zajímají – třeba o příběh Anne Frankové.

Jiný příklad: Nedávno se vedla poměrně ostrá diskuse uvnitř ekologické nevládní organizace Greenpeace na podobné téma. Část aktivistů vítalo, že kampaň na záchranu Arktidy podpořila britská chlapecká skupina One Direction (14 milionů „likerů“). Oponenti tvrdili, že tento typ povrchního propojení prostřednictvím pár kliků na sociálních sítích nepřinese trvalejší a hlubší zájem o ochranu Arktidy, tedy o jeden z aktuálně největších střetů na téma destruktivní těžba ropy, plýtvání zdroji a změny klimatu. Naopak: propojení myšlenku znehodnotí, protože ochranu Arktidy vřadí na stejnou úroveň jako je třeba zájem o džíny, v nichž idolové chodí.

Taková reklamní kampaň zjevně pokulhává dokonce i za chatrnou logikou běžných kampaní: když například běžeckou botu propaguje sprinter, je sice jasné, že nejde o obuv, kterou sám používá, nicméně vystupuje vcelku oprávněně v roli experta. Není ale důvod si myslet, že kluci z One Direction vědí něco tuze inspirativního o Arktidě. Nebo Justin Bieber o holocaustu.

Podobné problémy přitom řeší malé i velké nevládky, radikální aktivisti po celém světě: chtějí sice změnit svět, ale nejprve se to tomu světu snaží vysvětlit jeho vlastním jazykem.

Špatný překlad
Rozpor pak nabývá novou podobu: Může se „dobrá věc“ nabízet v podstatě jakýmkoli způsobem? Nebo hrozí její „rozředění“ v jazyku reklamy a marketingu? Stačí na něco prostě upozornit a mít zato, že je to lepší, než ponechat věc vkrytu? Anebo hrozí, že povrchní styl upozorňování kontaminuje a změní samotnou věc?

Není svatokrádežné si představit Anne Frankovou na špatném koncertu, dokonce ani obrázek povrchního zpěváka na zdi nad její postelí. Jestli, ale svět potřebuje Justina Biebera k tomu, aby upozornil na příběh Anne Frankové, je něco špatně. Fatálně špatně.

Je to něco jako špatný překlad. Tak špatný, že jeho přijetí je možné pouze na základě neznalosti originálu. A nezájmu o něj.


Vyšlo v Literárních novinách